Setkání toulkařů v Kytlicích (V)

Na úterý, poslední den našeho pobytu v Kytlicích, jsme si naplánovali návštěvu České Kamenice a krátký výšlap do jejího blízkého okolí.

Auto necháváme v České Kamenici na parkovišti u Lidlu, odkud je to již jen pár desítek kroků na náměstí. Uprostřed něho stojí renesanční devítiboká kašna z roku 1574 od kamenického mistra Mathese Zimmermanna ze Žitavy s polygonálním pilířem s barokní sochou Panny Marie Immaculaty z roku 1680. V těsné blízkosti kašny se nachází zdejší zajímavost – kamenná podkova. Pověstmi opředený křemencový kámen ve tvaru podkovy označoval hranici, kam až směl být při městských trzích přistavován prodávaný dobytek. Dříve zde bylo těchto kamenů více, tento byl při rekonstrukci náměstí v letech 1998–2000 vrácen na své původní místo.

V zástavbě náměstí i jeho okolí je řada kulturních památek, nejvíce asi upoutá dvoupatrová budova městské spořitelny z let 1895–1897 s reprezentativním honosným průčelím. Stavba je cenným dokladem již secesně cítěné neorenesanční architektury s bohatou historizující štukovou výzdobou, kamennými alegorickými sochami a téměř třímetrovou sochou rytíře, původně označovanou jako Roland nebo Lancknecht.

Naše první kroky vedou samozřejmě do „íčka“, umístěného ve starém měšťanském právovárečném domě, který byl po vypálení Sasy znovu vystavěn po roce 1654 s použitím staršího kamenného zdiva. Jde o cennou architektonickou památku s dochovaným podloubím a gotickým stupňovitým štítem.

Druhou zastávkou je naše oblíbená cukrárna na protější straně náměstí. Jedná se o bývalý hostinec Adler s pozoruhodnou dvojhřebenovou konstrukcí střechy a vysokým dvojštítem. Tvořily ho původně dva domy, které po roce 1843 splynuly v jeden stavební celek, dnešní podoba je ovšem replikou z 80. let 20. století.

Po příjemném posezení se vydáváme po žluté značce na krátký výšlap do okolí. Míjíme městské koupaliště a stoupáme směrem ke Kunratickému vrchu. K jeho jižní straně přiléhá nižší hřbet, protažený ve směru východ-západ, který se dříve nazýval Brandkamm neboli Spálený hřeben. Na jeho jižním svahu jsou dvě upravené skalní vyhlídky, Žába a o sto metrů dál Ponorka, které se dříve nazývaly Brandfelsen. Menší pískovcová skála Žába s nevelkou plošinkou poskytuje omezený výhled, větší Ponorku (387 m) tvoří trojice pískovcových skalních věží, přístupných po vytesaných schodech a vzájemně propojených můstky se zábradlím. Z nejvyšší skály je pěkný výhled na Jehlu, Zámecký vrch a četné blízké i vzdálenější kopce Českého středohoří a Českého Švýcarska.

V minulosti byl ve zdejších lesích vytvořen rozsáhlý přírodní park s četnými odpočinkovými zákoutími a výletními místy. V sedle na rozcestí je v nevelkém pískovcovém skalním bloku vytesaná kaplička Nejsvětější Trojice, která bývala ohrazená plůtkem, a na skále nad ní byl železný křížek. Z její původní výzdoby už ale nic nezůstalo a dnes je ve výklenku zavěšený mariánský obrázek.

Pokračujeme po žluté – a od rozcestníku společně s modrou – k místu nazývanému Bratrské oltáře. Sestupujeme po kamenných schodech na malou plošinku ukrytou v závěru zalesněné strže. Podle lidové tradice se tu v letech 1515–1614, kdy kamenické panství patřilo protestantské šlechtě, tajně scházeli katolíci, zatímco po bitvě na Bílé hoře tu naopak měli tajné bohoslužby vykonávat protestanti. Podle některých vlastivědných autorů ale tyto pověsti vznikly až v 1. polovině 19. století a místo pobožnosti zde bylo zřízeno teprve v roce 1867. 

Při rekonstrukci roku 1887 zde bylo upraveno poutní místo s barokní výzdobou a pod skalním převisem byl vybudován bohatě zdobený oltář se sochami svatých a andělů. Po druhé světové válce byla výzdoba zničena, místo zpustlo a teprve v roce 1993 bylo prostranství znovu vyčištěno a do jednoho ze skalních výklenků byla vsazena deska s reliéfem bývalého oltáře. V následujících letech byla také upevněna dochovaná torza barokních soch, z nichž některé byly datovány roku 1718 a 1765.

V letech 2010–2011 byl areál Bratrského oltáře částečně obnoven. Do prázdných výklenků byly vsazeny kopie původních obrázků Křížové cesty, namalované Michalem Janovským, a poblíž pamětní desky byla umístěna replika sochy Anděla smrti. Opraveno bylo také kamenné přístupové schodiště, u něhož byly obnoveny dva podstavce s replikou původní sochy sv. Jana Nepomuckého a s torzem sochy sv. Antonína Paduánského. Obnovu areálu zajistila obecně prospěšná společnost České Švýcarsko a město Česká Kamenice v rámci projektu Naslouchejte hlasu venkova.

Vracíme se k rozcestí a pokračujeme po modré značce na vyhlídku Jehla (487 m), dvouvrcholový čedičový kopec vypínající se nad Českou Kamenicí. Úzký skalnatý hřbítek, který vybíhá z jeho jihozápadního vrcholu a strmě spadá do údolí, je tvořen špičatými čedičovými skalisky, podle nichž byl vrch pojmenován. 

Upravená stezka vede po temeni hřbítku na malé vyhlídkové skalisko se zábradlím, zpřístupněné roku 1879. Je odtud pěkný výhled do údolí na Českou Kamenici... 

... Zámecký vrch, na vzdálenější Kamenický Šenov a zalesněné kopce Lužických hor. 

Na západní straně vystupuje České středohoří s Bukovou horou a České Švýcarsko s mohutným Růžovským vrchem.

Sestupujeme do České Kamenice a na hodinkách sledujeme čas, abychom o jedenácté hodině stihli komentovanou prohlídku nejcennější zdejší památky – poutní kaple Narození Panny Marie.

Vrcholně barokní centrální stavba s nádhernou sochařskou a malířskou výzdobou, postavená vedle starého městského hřbitova, je skutečně pozoruhodná. Původ poutního místa je opředen pověstmi a zázračnými skutky Matky Boží. Historie stavby se počíná u českokamenického rodáka, od roku 1706 čtvrtého děkana P. Jindřicha Ignáce Teigla (†1735), který je zakladatelem tohoto poutního areálu. Za jeho působení se rozšířila známost sošky, před výstavbou poutní kaple vystavené v pohřební dřevěné kapli na vedlejším hřbitově, která byla zbořena někdy při výstavbě ambitů kolem roku 1749.

Příběh začíná morovou ranou, která na město padla v letech 1713–1714. Při službách u nemocných se Teigl nakazil morem, avšak uzdravil se a z vděčnosti za uzdravení, které přisuzoval působení Panny Marie nechal pro sošku pořídit nový oltář a z pohřební kaple, kde se od té doby přestala vystavovat mrtvá těla se postupně stávala kaple poutní s nebývale bohatým obřadním životem. Pomalu se množí zprávy o zázračných uzdraveních, zapříčiněných kamenickou Matkou Boží. Ze záznamů zmiňme například 6 uzdravení ze slepoty, 31 uzdravených dětí, 23 mužů, 29 žen, 2 vyléčené kněze a 3 uzdravení z rakoviny. To už děkan Teigl začíná podnikat první kroky k založení nového, důstojnějšího poutního místa. Opatřil stavební plány a vyhlásil rozsáhlou sbírku, ze které vybral značný finanční obnos. Peníze i s plány těsně před svou smrtí předal městskému magistrátu, a tak se roku 1736 pokládá základní kámen.

Kruhová centrální stavba byla dokončena v roce 1739 a 1. září byla do kaple slavnostně přenesena poutní soška Panny Marie, kterou údajně v roce 1680 vyřezal žitavský sochař a řezbář Krištof Ullrich pro oltář Růžencového bratrstva v děkanském kostele sv. Jakuba. Po určité odmlce se pokračovalo stavbou ambitů, které byly dokončeny roku 1749, stavba se však protáhla při dokončování a zařizování jednotlivých nárožních kaplí. Poslední byla dokončena kaple sv. Jana Nepomuckého. Jejím vysvěcením 30. září 1763 byly ukončeny veškeré stavební práce v areálu. 

Autorem stavby byl patrně významný litoměřický stavitel Octavio Broggio (1670–1742). Bohužel se nedochoval plán, podle kterého se stavělo, ani záznam svědčící o jeho nesporném autorství, a tak nezbývá než se spolehnout na výsledky tvaroslovného srovnání s ostatními stavbami, které poukazují k autorství zmíněného O. Broggia.

Na stěnách ambitů najdeme dřevěné rokokové sochy světců a obrazy čtrnácti zastavení křížové cesty od libereckého malíře Ignáce Müllera z roku 1862. V rozích ambitů se nacházejí nárožní kaple Panny Marie Lurdské, sv. Rodiny, sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského s cennými dřevěnými oltáři.

Nynější vzhled areálu je dán výsledky několika úprav a renovací. Ta nejrozsáhlejší se uskutečnila v letech 1883–1885. Na vlastní náklady ji nechal provést Franz Preidl (1810–1889), rodák z Lísky u České Kamenice, velkoprůmyslník, držitel několika panství, mecenáš a dlouholetý starosta České Kamenice. 
Interiér kaple byl touto renovací zcela změněn – klenba kopule získala freskovou výzdobu s výjevy ze života P. Marie od Ferdinanda Brunettiho, italského malíře usazeného v Teplicích, 

stěny a římsy bohatou štukovou výzdobu, umělý mramor, malovaná okna od Alberta Neuhausera a Dr. Jelleho z Innsbrucku.

Uprostřed kaple stojí rokokový hlavní oltář z roku 1746 od Josefa Kleina s již zmíněnou zlacenou dřevěnou sochou Panny Marie.

Z dalších pozoruhodností zmíním už jenom dvě: fresku nad vchodem, na níž je zobrazena obřízka Krista...

... a nosítka pro sochu Panny Marie Kamenické, používaná při procesích.

Po letech chátrání vnějšku objektu byla tato státní kulturní památka rozsáhle rekonstruována v letech 1995–1998 za vydatné finanční podpory města Česká Kamenice, Římskokatolické církve a Ministerstva kultury ČR.

Po odjezdu z České Kamenice odbočujeme z hlavní silnice doleva a projíždíme vesničkou Vesnička (nelžu, podívejte se do mapy). V Dolním Prysku odbočujeme naopak doprava a zastavujeme na prostranství s velkým dřevěným altánem. Jen pár metrů od něho vyvěrá pramen Svatého Kříže, brigádnicky obnovený na podzim roku 2009 osmi členy občanského sdružení Na Výsluní z Kamenického Šenova. V nízké skalce poblíž je vytesaný výklenek s obrazem Ježíše Krista na Olivetské hoře a do kamenné zídky před ním je zasazený kovaný kříž, vysvěcený na Velký pátek 10. dubna 2009.

Od roku 1846 stála na úpatí kopce Stráž (451 m) kaple Nejsvětější Trojice, v jejíž blízkosti byla v roce 1865 upravena křížová cesta s malovanými obrázky. O rok později vytvořil Eduard Windlich v úpatí nejmohutnější pískovcové skalní věže kapli Božího hrobu s plechovým obrazem uložení Krista do hrobu. Po smrti majitele pozemků sedláka Franze Kreibicha v roce 1891 byl zdejší les vykácen a křížová cesta při tom prakticky zanikla. Její zbytky před další zkázou zachránil Střelecký spolek z Kamenického Šenova, který za přispění dalších dárců shromáždil v roce 1896 peníze na obnovu. Další opravy se křížová cesta dočkala na počátku 30. let 20. století, kdy již byla stará cesta k Božímu hrobu zničena těžbou písku, a proto k němu byla upravena nová cesta po jižním svahu. Obraz ve výklenku byl pak obnoven a o svatodušních svátcích roku 1931 se tady opět konala malá slavnost.

Po 2. světové válce bylo místo ponecháno napospas času i ničení a upadlo v zapomnění. Kaple Nejsvětější Trojice postupně zchátrala a v roce 1974 byla stejně jako malebný barokní mlýn a statek zbořena.

V roce 2008 zahájilo již zmíněné občanské sdružení Na Výsluní obnovu křížové cesty a v roce 2011 tu byla vyznačena asi dva kilometry dlouhá okružní naučná stezka. 

Stoupáme po ní do zalesněného svahu k Božímu hrobu, 

kde se cesta prudce stáčí vzhůru k upravené vyhlídce, z níž je vidět dolní část Kamenického Šenova. Podobný výhled se naskýtá od skalního výklenku s obrazem Nejsvětější Trojice, který se nachází asi o dvě stě metrů dál. 

Odbočujeme na kraj lesa, odkud je krásný výhled severním směrem, Střední vrch, na jehož vrcholu jsme stáli včera, máme před sebou jako na dlani.

Vracíme se na na naučnou stezku, která pokračuje lesem k místu, kde se prudce stáčí vlevo a traverzem ve svahu se vrací zpátky k pramenu Svatého Kříže.

Usedáme do auta a vydáváme se na cestu domů. Zastavujeme se jenom jedenkrát, a sice v Sýčině, dříve samostatné vsi, dnes jedné ze sedmi místních částí města Dobrovice, známého Muzeem cukrovarnictví, lihovarnictví a řepařství (psal jsem o něm na tomto blogu zde). V Sýčině uprostřed hřbitova stojí kostel sv. Václava, jehož špičaté věže jsou dominantou širokého okolí a jsou vidět už z velké dálky. Neobvyklé je, že jsou to věže tři.

Kostel je goticko-renesanční dvoulodní stavba s polygonálně uzavřeným obdélným presbytářem, ke kterému přiléhají dvě hranolové věže kryté jehlany, zatímco třetí hranolová věž je v ose západního průčelí. Jiří Cetenský z Cetně nechal tento neobyčejný kostel postavit roku 1571, v roce 1736 došlo k jeho rozsáhlé opravě podle plánu barokního architekta Františka Ignáce Préea a k další v roce 1887. V severní věži je v přízemí sakristie s barokním oknem a erby Cetenských a Valdštejnů, pod jižní věží se nachází krypta s náhrobky Maxmiliána Thurn-Taxise a jeho choti Marie Eleonory z roku 1834.

Ke kostelu se vztahuje romantická pověst o knížeti z nedalekého vinařického zámku a jeho třech hašteřivých dcerách. Kníže, aby je potrestal, dal na návrší v Sýčině postavit tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Sestry ve věžích brzy zkrotly, a když se s jednou z nich, která se jmenovala Eliška, chtěl oženit mladý vladyka z Kokořínska, Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy i pro její sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se pak slavila trojnásobná svatba. Kníže předal panství svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikl tak dnešní kostel. Tak jako každá pověst, má i tato reálné jádro. Majitel panství Jan Cetenský měl z prvního manželství dceru Johanku a z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho výše zmíněný syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje.

Ke konci 20. století se kostel nacházel v havarijním stavu vyžadujícím nákladnou rekonstrukci. Proto bylo v roce 2002 založeno občanské sdružení Kostel Sýčina, shánějící sponzory a peníze na záchranu kostela z dobrovolného vstupného, které se zde vybírá při pořádání koncertů.

Při procházce po hřbitově objevujeme zajímavý náhrobek...

... a hrob manželovy rodiny, pardon rodiny Manželovy.