Několika auty s nosiči, na nichž jsou přimontovaná kola, se ve čtvrtek ráno vydává naše osmnáctičlenná skupina „cykloušů“ do jižních Čech. Cílem je Chlum u Třeboně, konkrétně penzion U Šuranů.
Chlum u Třeboně je městys s 1 860 obyvateli, obklopený lesy a hladinami četných rybníků s hrázemi lemovanými staletými duby. Je známý svým rybníkem Hejtmanem a dříve také sklárnami Český křišťál. Držiteli panství Chlum byli Rožmberkové, Krajířové a do roku 1693 Slavatové. Tehdy připadlo jako dědictví Janu Leopoldu z Fünfkirchenu, jehož vnuk, hrabě Jan František z Fünfkirchenu, vykonal mnoho pro zlepšení zdejších hospodářských poměrů. Dočasné nájmy pozemků proměnil v dědičné, čímž se část bezzemků stala chalupníky, a v roce 1796 zde obnovil výrobu železa. Nechal postavit vysokou pec, válcovnu, slévárnu a drátovnu, později byla zřízena ještě strojírna a hřebíkárna. Byla tu i papírna, pivovar, lihovar a mlýn. Díky dostatku kvalitní hlíny byly v okolí i četné hrnčírny a cihelny, hluboké lesy a ložiska rašeliny poskytovaly suroviny pro výrobu dřevěného uhlí, dehtu a smoly.
Pod hrází rybníka Hejtman se nachází zámek postavený v roce 1710 rodem Fünfkirchenů. Roku 1737 dal Jan František poblíž zámku vybudovat střelnici, a když byla dostavěna a kníže si v doprovodu zedníka prohlížel hotové dílo, zřítilo se na ně lešení. Zedník pod ním zemřel a kníže unikl smrti jen zázrakem, a proto slíbil, že na památku svého zachránění postaví kostel Panně Marii podle vzoru poutního chrámu v rakouském Marriazellu. Na místě, kde se tato událost přihodila, byl postaven železný kříž s nápisem:
Hrabě z Fünfkirchen zde zasypaný
Wzýwal Kristowu Rodičku
Diwně při žiwotu zachowaný
Chrám wystawěl na wršíčku
1741
Dne 25. listopadu 1745 byl votivní kostel Nanebevzetí Panny Marie slavnostně vysvěcen. V letech 1804–1805 dal syn zakladatele kostela František Jan z Fünfkirchenu na svůj náklad prodloužit západní loď kostela, zřídit hudební kůr a dvě oratoře. Ke kostelu, kdysi slavnému svými poutěmi, vede křížová cesta, postavená současně s kostelem.
V držení rodu Fünfkirchenů bylo panství Chlum do roku 1834, kdy bylo prodáno Eduardu Stadionovi, který místní železárny rozšířil a zmodernizoval, takže se staly jedněmi z největších v jižních Čechách. Vyráběly například kolejnice pro stavbu známé koněspřežky vedoucí z Českých Budějovic do Lince a traduje se, že zde vyráběl první železný řetězový most pro Prahu. Od dědiců hraběte Stadiona roku 1861 odkoupil panství rakouský arcivévoda František V., po jehož smrti roku 1875 přešel celý jeho majetek na pozdějšího následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este, synovce císaře Františka Josefa I. Se svou manželkou Žofií žil střídavě na zámku Belvedere ve Vídní, na zámku Konopiště a letním sídle v Chlumu. Z nařízení arcivévody byla veškerá průmyslová výroba v okolí zámku zastavena. A to včetně vaření piva, které se začalo dovážet z Benešova u Prahy. 28. června 1914 byl v Sarajevu na arcivévodu a jeho manželku spáchán atentát, kterému oba podlehli a atentát se následně stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války.
Správcem osiřelého zámku se stal hrabě Thun a po dlouhých jednáních se zámek stal roku 1922 majetkem Československé republiky. Mezi dvěma světovými válkami, kdy lze hovořit o prvním společenském zájmu o rekreaci a turistiku, začali do zámku jezdit významní letní hosté, většinou umělci, k nimž patřili například Rafael Kubelík, Oskar Nedbal, Gabriela Preissová, Antonín Sova či František Hrubín. Hrubín si nakonec na náměstí koupil dům, kam s rodinou dlouhá léta jezdil.
Po zrušení železáren se začal rozvíjet průmysl sklářský. Na stávajícím místě byla sklárna založena v roce 1891, i když historie sklářské výroby v okolí Chlumu u Třeboně sahá od poloviny 16. století. Sklárna byla vybudována firmou C. Stölzle a synové z rakouského Nagelbergu a zahájila výrobu foukaného a lisovaného skla. Od roku 1918 byla sklárna pronajata Václavu Hrdinovi, který s ní byl spjat až do roku 1935. Od 70. let minulého století byl závod Český křišťál součástí oborového podniku Crystalex Nový Bor a po listopadu 1989 byl spolu s ostatními významnými výrobci skla zahrnut do skupiny Porcela Plus. V té době měl přes šest set zaměstnanců. V roce 2003 zde byla výroba ukončena, v následujícím roce se vlastníkem sklárny stala s. r. o. České sklo a porcelán SF, avšak výroba obnovena nebyla, naopak zařízení bylo rozprodáno...
Rybník Hejtman byl postaven přibližně v letech 1550–1556 a pojmenován podle hejtmana Krajíře z Krajku. Postavil jej třetí nejvýznamnější rybníkář jižních Čech Mikuláš Ruthard z Malešova poté, co vybudoval nedaleký Staňkovský rybník. Jako odborník a člověk hluboce spjatý s přírodou vytušil, že postavením až osmnáct metrů hlubokého a obrovského Staňkovského rybníka vytvoří něco, co níže položeným rybníkům nebude vyhovovat, neboť voda vytékající ze Staňkovského rybníka bude velmi studená a bude mít minimum kyslíku. Pro zlepšení této situace se rozhodl o vybudování druhého rybníka – mnohem mělčího, jehož úkolem bylo zachycovat, okysličovat a ohřívat vodu ze Staňkovského rybníka. Podle kronikáře Dr. E. Janouška „použil Ruthard pro stavbu bývalý malý rybník Mlýnský, jemuž rozšířil a značně povýšil hráz“. Hejtman měl v té době rozlohu 63 ha po rozšíření cca 85 hektarů.
Mikuláš Ruthard pocházel z vladycké rodiny z Malešova na Kutnohorsku, odkud se přestěhoval za svým otcem do Českých Budějovic, kde za čas vstoupil do služeb Volfa Krajíře a začal pracovat na rybnících v okolí Chlumu. Když počátkem roku 1539 zemřel Štěpánek Netolický, převzal Ruthard do svých služeb většinu zkušených rybníkářů, dobudoval soustavu krajířovských rybníků v okolí Lutové a Chlumu a později přestoupil do rožmberských služeb na Třeboň, kde skončil jako rybníkářský hejtman v roce 1571, vypuzen ambiciózním Jakubem Krcinem. Zemřel někdy po roce 1576.
... a později v příjemné restaurační zahrádce na plzeň. Přes Novou Ves nad Lužnicí, Dvory nad Lužnicí, Suchdol nad Lužnicí a okraj Majdaleny se vracíme do Chlumu u Třeboně. Ujeli jsme 56 kilometrů.
V pátek vyjíždíme z Chlumu po silnici na Suchdol, na konci hráze Purkrabského rybníka sledujeme modrou značku na rozcestí Kosky a pokračujeme po silnici přes obce Cep a Hrachoviště do Kojákovic, kde odbočujeme vpravo a zastavujeme před hospůdkou v Domaníně.
Nemohu se ubránit pětačtyřicet let starým, ale stále živým vzpomínkám na studentské časy, kdy jsme sem šli celá parta kluků a holek na pivo. Z Odměn ležících na břehu rybníka Svět, kde jsme tehdy měli postavené stany – a za chvíli tam zamíříme na kolech. Tehdy zde byla obyčejná vesnická hospoda, dnes je to pohledná, nebojím se
říct stylová restaurace s názvem Jihočeská hospůdka U Šírka s terasou a dalším venkovním sezením v altánu.
Pokračujeme v cestě do malé vesničky Spolí a odtud po cestě spolu s červenou turistickou značkou k rybníku Svět. Před samotou Odměny neodolám a zastavuji, abych si udělal fotku. Tak jako před osmi lety, neboť část tehdejší trasy kopírujeme.
Podél jihovýchodního břehu rybníku Svět, založeného na Spolském potoku v letech 1571–1573 rožmberským regentem Jakubem Krčínem z Jelčan se blížíme k Třeboni. Míjíme pláž Ostende, hřbitov s kostelem sv. Jiljí a novogotickou Schwarzenberskou hrobku, kterou nechal v letech 1875–1877 postavit knížecí pár Jan Adolf II. a Eleonora.
Obcházíme ji pěšky a na kola nasedáme až později, ale daleko nejedeme. Stejně jako před lety zastavujeme u kiosku, který se jmenuje U Hrobky, a teprve po kafíčku pokračujeme do Třeboně. Jedeme po hrázi rybníka Svět, projíždíme Novohradskou bránou, míjíme pivovar Regent a odbočujeme vlevo do dvora. Jsou zde dvě restaurace, vlevo Šupina a vpravo Šupinka. Necháváme kola ve stojanu a jdeme na terasu Šupiny. Jídelní lístek, respektive nabídka, vypadá jinak než před lety, výběr menší, ceny vyšší. A to o dost, ale když už jsme tady...
Po dláždění opatrně projíždíme Svinenskou bránou a dostáváme se na náměstí, objíždíme centrum a kolem kostela Panny Marie Královny a sv. Jiljí opouštíme Budějovickou branou město. Na Břilickém předměstí zastavujeme, čehož využívám k pořízení nevšedního snímku. Často se fotíme před rozcestníkem nebo před hospodou, tentokrát tedy před lékárnou. Že by to souviselo s věkem?
Po naučné stezce Rožmberk jedeme – no, samozřejmě, k Rožmberku, největšímu českému rybníku. V letech 1584–1590 jej vybudoval proslulý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Hráz je dlouhá 2 430 m, až 10 m vysoká, u paty široká 55 m a v koruně 11 metrů. Roste na ní 76 památnýchi dubů starých 150 až 400 let. Původně měl rybník rozlohu asi 1060 ha, zaplavoval louky až na okraji Třeboně. Protože ale rybám se daří spíše v mělkých vodách, bylo rozhodnuto hladinu snížit na 711 ha a dnes má rozlohu 489 ha. Povodňové vody Lužnice odvádí důmyslně prokopané koryto Nové řeky, dlouhé 14 km. Objem zadržované vody je přibliž ně 6,2 mil. m3. A o tom, že je hráz postavena opravdu důkladně, svědčí i důkaz z doby nedávné – při povodních v roce 2002 Rožmberk zachytil desetinásobek (asi 70–75 mil. m3) svého objemu, rozlil se na plochu 2 300 ha, ale uchránil povodí Lužnice od větších škod. Těleso hráze vyvázlo bez poškození, zle poničen byl jen bezpečnostní přeliv mimo hráz.
Projíždíme obcí Stará Hlína a míříme do Nové Hlíny, kde se v občerstvení U Coufalů máme setkat s „družstvem B“, jak si říká část našeho kolektivu, která preferuje kratší trasy. Přes Stříbřec a Lutovou se pak vracíme do Chlumu u Třeboně. Ujeli jsme 72 km.
Pod hrází rybníka Hejtman se nachází zámek postavený v roce 1710 rodem Fünfkirchenů. Roku 1737 dal Jan František poblíž zámku vybudovat střelnici, a když byla dostavěna a kníže si v doprovodu zedníka prohlížel hotové dílo, zřítilo se na ně lešení. Zedník pod ním zemřel a kníže unikl smrti jen zázrakem, a proto slíbil, že na památku svého zachránění postaví kostel Panně Marii podle vzoru poutního chrámu v rakouském Marriazellu. Na místě, kde se tato událost přihodila, byl postaven železný kříž s nápisem:
Hrabě z Fünfkirchen zde zasypaný
Wzýwal Kristowu Rodičku
Diwně při žiwotu zachowaný
Chrám wystawěl na wršíčku
1741
V držení rodu Fünfkirchenů bylo panství Chlum do roku 1834, kdy bylo prodáno Eduardu Stadionovi, který místní železárny rozšířil a zmodernizoval, takže se staly jedněmi z největších v jižních Čechách. Vyráběly například kolejnice pro stavbu známé koněspřežky vedoucí z Českých Budějovic do Lince a traduje se, že zde vyráběl první železný řetězový most pro Prahu. Od dědiců hraběte Stadiona roku 1861 odkoupil panství rakouský arcivévoda František V., po jehož smrti roku 1875 přešel celý jeho majetek na pozdějšího následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este, synovce císaře Františka Josefa I. Se svou manželkou Žofií žil střídavě na zámku Belvedere ve Vídní, na zámku Konopiště a letním sídle v Chlumu. Z nařízení arcivévody byla veškerá průmyslová výroba v okolí zámku zastavena. A to včetně vaření piva, které se začalo dovážet z Benešova u Prahy. 28. června 1914 byl v Sarajevu na arcivévodu a jeho manželku spáchán atentát, kterému oba podlehli a atentát se následně stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války.
Správcem osiřelého zámku se stal hrabě Thun a po dlouhých jednáních se zámek stal roku 1922 majetkem Československé republiky. Mezi dvěma světovými válkami, kdy lze hovořit o prvním společenském zájmu o rekreaci a turistiku, začali do zámku jezdit významní letní hosté, většinou umělci, k nimž patřili například Rafael Kubelík, Oskar Nedbal, Gabriela Preissová, Antonín Sova či František Hrubín. Hrubín si nakonec na náměstí koupil dům, kam s rodinou dlouhá léta jezdil.
Po zrušení železáren se začal rozvíjet průmysl sklářský. Na stávajícím místě byla sklárna založena v roce 1891, i když historie sklářské výroby v okolí Chlumu u Třeboně sahá od poloviny 16. století. Sklárna byla vybudována firmou C. Stölzle a synové z rakouského Nagelbergu a zahájila výrobu foukaného a lisovaného skla. Od roku 1918 byla sklárna pronajata Václavu Hrdinovi, který s ní byl spjat až do roku 1935. Od 70. let minulého století byl závod Český křišťál součástí oborového podniku Crystalex Nový Bor a po listopadu 1989 byl spolu s ostatními významnými výrobci skla zahrnut do skupiny Porcela Plus. V té době měl přes šest set zaměstnanců. V roce 2003 zde byla výroba ukončena, v následujícím roce se vlastníkem sklárny stala s. r. o. České sklo a porcelán SF, avšak výroba obnovena nebyla, naopak zařízení bylo rozprodáno...
* * *
Po ubytování a dobrém obědě v restauraci Na Poště vyrážíme na první cyklovyjížďku. Sjíždíme k rybníku Hejtman, míříme směrem k hranicím, ale před nimi odbočujeme vpravo.
Rybník Hejtman byl postaven přibližně v letech 1550–1556 a pojmenován podle hejtmana Krajíře z Krajku. Postavil jej třetí nejvýznamnější rybníkář jižních Čech Mikuláš Ruthard z Malešova poté, co vybudoval nedaleký Staňkovský rybník. Jako odborník a člověk hluboce spjatý s přírodou vytušil, že postavením až osmnáct metrů hlubokého a obrovského Staňkovského rybníka vytvoří něco, co níže položeným rybníkům nebude vyhovovat, neboť voda vytékající ze Staňkovského rybníka bude velmi studená a bude mít minimum kyslíku. Pro zlepšení této situace se rozhodl o vybudování druhého rybníka – mnohem mělčího, jehož úkolem bylo zachycovat, okysličovat a ohřívat vodu ze Staňkovského rybníka. Podle kronikáře Dr. E. Janouška „použil Ruthard pro stavbu bývalý malý rybník Mlýnský, jemuž rozšířil a značně povýšil hráz“. Hejtman měl v té době rozlohu 63 ha po rozšíření cca 85 hektarů.
Mikuláš Ruthard pocházel z vladycké rodiny z Malešova na Kutnohorsku, odkud se přestěhoval za svým otcem do Českých Budějovic, kde za čas vstoupil do služeb Volfa Krajíře a začal pracovat na rybnících v okolí Chlumu. Když počátkem roku 1539 zemřel Štěpánek Netolický, převzal Ruthard do svých služeb většinu zkušených rybníkářů, dobudoval soustavu krajířovských rybníků v okolí Lutové a Chlumu a později přestoupil do rožmberských služeb na Třeboň, kde skončil jako rybníkářský hejtman v roce 1571, vypuzen ambiciózním Jakubem Krcinem. Zemřel někdy po roce 1576.
* * *
Šlape se nám krásně, cyklostezky mají kvalitní asfaltový povrch, vedou většinou po rovině a lesem. Zastavujeme se u vyhlídky na obrovskou pískovnu...
V pátek vyjíždíme z Chlumu po silnici na Suchdol, na konci hráze Purkrabského rybníka sledujeme modrou značku na rozcestí Kosky a pokračujeme po silnici přes obce Cep a Hrachoviště do Kojákovic, kde odbočujeme vpravo a zastavujeme před hospůdkou v Domaníně.
Pokračujeme v cestě do malé vesničky Spolí a odtud po cestě spolu s červenou turistickou značkou k rybníku Svět. Před samotou Odměny neodolám a zastavuji, abych si udělal fotku. Tak jako před osmi lety, neboť část tehdejší trasy kopírujeme.
Podél jihovýchodního břehu rybníku Svět, založeného na Spolském potoku v letech 1571–1573 rožmberským regentem Jakubem Krčínem z Jelčan se blížíme k Třeboni. Míjíme pláž Ostende, hřbitov s kostelem sv. Jiljí a novogotickou Schwarzenberskou hrobku, kterou nechal v letech 1875–1877 postavit knížecí pár Jan Adolf II. a Eleonora.
Po dláždění opatrně projíždíme Svinenskou bránou a dostáváme se na náměstí, objíždíme centrum a kolem kostela Panny Marie Královny a sv. Jiljí opouštíme Budějovickou branou město. Na Břilickém předměstí zastavujeme, čehož využívám k pořízení nevšedního snímku. Často se fotíme před rozcestníkem nebo před hospodou, tentokrát tedy před lékárnou. Že by to souviselo s věkem?
Po naučné stezce Rožmberk jedeme – no, samozřejmě, k Rožmberku, největšímu českému rybníku. V letech 1584–1590 jej vybudoval proslulý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Hráz je dlouhá 2 430 m, až 10 m vysoká, u paty široká 55 m a v koruně 11 metrů. Roste na ní 76 památnýchi dubů starých 150 až 400 let. Původně měl rybník rozlohu asi 1060 ha, zaplavoval louky až na okraji Třeboně. Protože ale rybám se daří spíše v mělkých vodách, bylo rozhodnuto hladinu snížit na 711 ha a dnes má rozlohu 489 ha. Povodňové vody Lužnice odvádí důmyslně prokopané koryto Nové řeky, dlouhé 14 km. Objem zadržované vody je přibliž ně 6,2 mil. m3. A o tom, že je hráz postavena opravdu důkladně, svědčí i důkaz z doby nedávné – při povodních v roce 2002 Rožmberk zachytil desetinásobek (asi 70–75 mil. m3) svého objemu, rozlil se na plochu 2 300 ha, ale uchránil povodí Lužnice od větších škod. Těleso hráze vyvázlo bez poškození, zle poničen byl jen bezpečnostní přeliv mimo hráz. Projíždíme obcí Stará Hlína a míříme do Nové Hlíny, kde se v občerstvení U Coufalů máme setkat s „družstvem B“, jak si říká část našeho kolektivu, která preferuje kratší trasy. Přes Stříbřec a Lutovou se pak vracíme do Chlumu u Třeboně. Ujeli jsme 72 km.
* * *
Protože mě od mládí zajímá vše, co se týká západních paradesantních skupin, nemohu si odpustit poznámku, že ve Staré Hlíně se roku 1911 narodil Karel Čurda, člověk, jehož jméno se stalo synonymem zrady. Byl nejmladším ze šesti dětí, po škole se živil jako dělník, během vojenské služby absolvoval poddůstojnické kurzy a zůstal v armádě jako délesloužící. Po propuštění pracoval jako člen finanční stráže a po obsazení republiky utekl do Polska, odkud se dostal do Francie. Byl přijat do cizinecké legie a po porážce Francie odplul lodí do Anglie. Absolvoval speciální výcvik a byl vysazen do své vlasti, aby s ostatními plnil úkoly. Jenomže ztracené doklady, zranění Adolfa opálky při dopadu a sebevražda Ivana Kolaříka skupinu Out Distance rozložila. Čurda se skrýval u své maminky v Nové Hlíně, kde ho dostihla zpráva o atentátu na Heydricha. Nejdříve napsal na četnickou stanici v Benešově udání, které ale zůstalo bez odezvy, a tak vyrazil 16. června do Prahy na gestapo, kterému poskytl zásadní informace pro odhalení atentátníků skrývajících se v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Pravdou je, že se poté pokusil o sebevraždu, ale ta nebyla úspěšná. Později mu byla vyplacena odměna půl milionu říšských marek, což byla čtvrtina celkové odměny, kterou nacisté vypsali. Stejnou sumu dostal další zrádce – parašutista a telegrafista Viliam Gerik, další milion byl rozdělen mezi sedm občanů říše a 53 menších udavačů. Čurda pak žil v Praze pod jménem Karl Jerhot, oženil se s Němkou, pracoval pro gestapo jako agent-provokatér a dál si zatěžoval svědomí. Začal pít, stal se z něho notorický alkoholik a nakonec byl pro gestapo málo použitelný. Po skončení války se 15. května 1945 sám přihlásil na četnické stanici v Manětíně, byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 oběšen v pankrácké věznici. Žádost o milost odmítl, jeho žena a syn se vystěhovali do Rakouska.
Následující článek Cykloturistika na Třeboňsku (II)
Žádné komentáře:
Okomentovat