Kréta – Minotaurův ostrov (V)

Předchozí článek Kréta – Minotaurův ostrov (IV)
Výlet na ostrov Spinalonga a do města Agios Nikolaos.

V osm hodin odjíždíme, už opět s naším průvodcem, na další celodenní výlet, tentokrát na východ. V polovině cesty zastavujeme v Selinari a jdeme se podívat do malého kláštera Agios Georgios Selinaris. 

První klášter zde byl postaven během druhé vlády Byzantské říše na Krétě (961–1205), ale byl zničen piráty pod vedením Barbarossy v roce 1538. Podruhé byl zničen za turecké okupace. Malá kaple byla založena asi na počátku 16. století, její ikona sv. Jiří je opředena legendami o uzdravování nemocných a je považována za zázračnou. Kromě ní je zde nový mužský klášter a domov pro seniory, založený v roce 1963.

Mírně zvlněnou krajinou s kopci, k jejichž úpatím se tisknou malé osady, se dostáváme k městečku Neapoli, ležícímu uprostřed úrodné roviny. Až do začátku minulého století bylo správním centrem oblasti Lassithi, kdy bylo vystřídáno městem Agios Nikolaos. Obyvatelé Neapoli jsou hrdi na svého rodáka Alexandra V. narozeného jako Petros Filargos a italsky zvaného Pietro Phillarges di Candia (*1339, papežem od 26. června 1409 do své smrti 3. května 1410). Římskokatolickou církví je však považován za vzdoropapeže, papežem byl Řehoř XII.).
Krátce se zastavujeme na vyhlídce, z níž máme jako na dlani městečko Elounda, kopcovitý poloostrov spojený s pevninou úzkou šíjí a zcela vzadu ostrov Spinalonga, náš dnešní cíl.

Elounda leží při zátoce Mirabello, ponořena do zeleně. 
Nastupujeme na loď, jejímž cílem je ostrov Spinalonga, který byl poslední oficiální kolonií malomocných v Evropě. 
Historie malého ostrova vždy úzce souvisela s událostmi na blízké Krétě. Ta se počátkem 13. století stala majetkem Benátčanů, kteří ve městě ležícím v ústí zálivu Mirabello ke své obraně postupně vybudovali řadu opevnění, považovaných ve své době za nedobytná. Základní kámen zdejší pevnosti však byl překvapivě položen až roku 1579, takže zřejmě v době příchodu Benátčanů na Spinalonze již existovalo jiné, starší opevnění, považované za dostatečnou záruku ochrany. 

Tvrzení o nedobytnosti benátských pevností vyvrátili Turci, kteří v roce 1645 zaútočili na Krétu a postupně ji dobyli. Nejdéle, sedmdesát let, jejich útokům odolávala právě Spinalonga, nakonec však podlehla i ona. Vojáci za sebou zanechali trosky benátské pevnosti, které turečtí přistěhovalci později využili jako základ pro stavbu svých domů, když se tu postupně usazovali. Svou existenci založili převážně na pašování a že šlo o&nbspčinnost veskrze výnosnou, dokazuje rychle stoupající počet obyvatel Spinalongy. Zatímco např. v roce 1830 zde sídlilo kolem osmdesáti muslimských rodin, o padesát let později jejich počet vzrostl již na zhruba jeden tisíc. 

Konec přišel až v roce 1898, kdy Kréta získala autonomii. Mnoho Turků žijících na Krétě opustilo své domovy téměř ihned, ale většina obyvatel Spinalongy se odmítala výhod pobytu na tomto ostrově vzdát. V roce 1903 ale bylo z rozhodnutí Krétské republiky na Spinalonze zřízeno leprosárium. Důvodů, proč byla vybrána právě Spinalonga, bylo zřejmě hned několik: Kréta se tímto způsobem elegantně zbavila nepohodlného tureckého obyvatelstva, izolovanost ostrova, ale současně snadná dostupnost umožňující plynulé zásobování z pobřeží. Osud malomocných na Krétě až do počátku 20. století vypadal stejně neradostně jako po staletí předtím. Kdokoliv, u&nbspkoho byla nemoc prokázána, byl ihned exkomunikován ze společnosti a zůstal zcela závislý na pomoci svých příbuzných nebo na charitě. Nakažení obývali jeskyně, v&nbsplepším případě si budovali jednoduchá obydlí, ale vždy mimo společenství zdravých lidí.
Zřízení leprosária na Spinalonze v praxi znamenalo, že úřady vyhledaly nemocné a&nbspčasto je i násilím odvezly na ostrov. Sice jim slibovaly lepší životní podmínky, ale přinejmenším v prvních letech po zřízení kolonie panovala na ostrově naprosto bezútěšná situace.

Očekávalo se totiž, že si nemocní, kterých sem bylo v prvním sledu dopraveno zhruba čtyři sta, najdou sami mezi troskami benátských a tureckých domů svá obydlí. Nabídka možnosti využít jednu ze zachovalejších budov jako nemocnici pro nejtěžší případy zněla sice lákavě, ale vzhledem k tomu (jak je doloženo), že přinejmenším v prvních čtyřech letech existence kolonie ostrov ani jednou nenavštívil lékař, jednalo se o výhodu dosti pochybnou. Kamenitá a omezená plocha ostrova nebyla vhodná k pěstování plodin a chyběl přirozený zdroj vody, takže nemocní byli zcela odkázáni na dodávky z pevniny. Ty však často vázly, někdy kvůli špatnému počasí, obvykle však kvůli poněkud lhostejnému přístupu úřadů.
Od nemocných a vyděšených lidí, dopravených na ostrov často proti své vůli, se dalo jen stěží očekávat, že budou bez pomoci zvenčí schopni zorganizovat si na Spinalonze svůj život tak, aby byl alespoň trochu důstojný. Malomocní přežívali ze dne na den a zdálo se, že před sebou nemají jinou perspektivu, než pomalou a bolestnou smrt.

Obrat v této beznaději znamenal až příchod nové vlny nemocných, kteří byli z řeckých nemocnic. Jednalo se vesměs o mladé a především vzdělané lidi, mezi kterými byli i kvalifikovaní řemeslníci, učitelé, právníci. Jádro nově příchozích tvořila skupina malomocných z Atén. Po příchodu na ostrov se poměrně záhy pustili do budování důstojnějších obydlí. Využívali pro ně základy a stavební materiál z původních benátských a tureckých domů, a dokonce zřídili na ostrově malý kamenolom.
Nejzávažnější však byl nedostatek vody, protože chyběla nejen na pití, ale i pro běžnou osobní hygienu, která měla pro nemocné klíčový význam. Noví osadníci proto vyšli z benátského modelu zachycování dešťové vody na několika místech ostrova a jejího svedení do nádrží. Zároveň také začali využívat starou tureckou prádelnu, ve které byly pravidelně vyvařovány svršky všech obyvatel ostrova.
I přes tento pokrok však na ostrově, především kvůli místnímu klimatu, nikdy nebyl vody přebytek a musel být zaveden přísný přídělový systém.
Postupně, krůček po krůčku, se život vyhnanců začal alespoň v některých oblastech běžného života zlepšovat. Přispělo k tomu i vyplácení jakéhosi „důchodu“ od řecké vlády ve výši třiceti drachem měsíčně. V té době se jednalo o docela slušnou, i když nijak vysokou částku, která dokázala i přes obavy z nákazy na ostrov přilákat různé podloudníky, což ostrovanům hodně pomohlo.

Mnoho malomocných ale své peníze raději úzkostlivě šetřilo. Chtěli si tak zajistit alespoň důstojný pohřeb. Na ostrově ovšem dál neexistovala pravidelná lékařská péče a chyběly také nezbytné léky. Častou příčinou smrti byla infekce a šok po nezbytných amputacích končetin, prováděných většinou ve velmi primitivních podmínkách – bez anestetik a mnohdy i čistých obvazů. 
Smrt byla na Spinalonze denní realitou a vzhledem k malé rozloze a skalnatému povrchu ostrova přinášela naléhavou otázku, kam se všemi mrtvými. Pokud si nebožtík za svého života našetřil potřebnou částku, nebo pokud měl příbuzné ochotné uhradit jeho pohřeb, byl uložen na zdejším miniaturním hřbitově do vlastního hrobu. Jinak byl umístěn do společného hrobu, který představovala jakási cementová věž zabudovaná do země. Této „jámě“ ale nakonec neunikl nikdo. Ostatky bohatších nebožtíků totiž byly stejně po čtyřech letech vyjmuty z hrobů a natrvalo umístěny ke všem ostatním, aby uvolnily místo novým mrtvým.

Malomocní na ostrově přesto nevzdávali svůj boj o zlepšení situace a jejich život kvůli bezprostřední hrozbě smrti probíhal možná v mnoha ohledech daleko intenzivněji než v některých společenstvích zdravých lidí. Postupně se kolem vylepšených obydlí začaly objevovat malé zahrádky, trávníky, květiny, ale i drobné domácí zvířectvo. Každý nový příchozí na ostrov byl ostatními přivítán, bylo mu přiděleno obydlí a na základě svých dovedností byl zařazen do každodenního života. Podpora komunity pak pokračovala až do konce jeho života a v té době zde už jen málokdo umíral sám.

Ostrovanům se časem dostalo také duševní útěchy. Na Spinalonze vznikly pravoslavné modlitebny, kde se konaly pravidelné bohoslužby. Ačkoliv se tomu řecké úřady bránily, proběhlo na ostrově také několik svateb, ze kterých vzešla řada dětí. Pokud se dítě po narození jevilo jako zdravé, bylo rodičům odebráno a umístěno ve zvláštním dětském domově v Aténách, kde bylo až do své dospělosti pod dohledem lékařů. Pokud se u něj choroba neprojevila, bylo prohlášeno za zdravé a mohlo se začlenit do normální společnosti.
Další průlom v životě malomocných znamenal rok 1932, kdy byl novým guvernérem Spinalongy jmenován dr. Grammatikakis. Významně se zasloužil o další zlepšení zdejší situace. Zasadil se o výstavbu nových sběrných nádrží na vodu a postaral se, aby byl na Spinalongu dopraven elektrický generátor, díky kterému mohli ostrované využívat elektrickou energii dokonce dříve, než mnozí obyvatelé Kréty. V roce 1937 pak byla na ostrově vybudována nová nemocnice s laboratoří, kterou, pokud to počasí dovolovalo, pravidelně navštěvovali lékaři z pevniny. Přiváželi také zásoby nezbytných léků. Dr. Grammatikakis se také zasadil o vybudování dvou bloků dvoupatrových domů s byty, které od roku 1948 využívali především nově příchozí, neboť starousedlíci většinou dávali přednost vlastnoručně zbudovaným obydlím s drobným hospodářstvím. Každý nový blok měl dvacet čtyři jednolůžkových jednotek a čtyři společné kuchyně. Na ostrově vznikly malé obchůdky zásobované zbožím z Kréty, fungoval tu i holič a kadeřník, pracovali zde drobní řemeslníci. Postupně tu vznikly dokonce i čtyři taverny, z nichž jedna sloužila jako tančírna!
Nemocní také ke konci existence kolonie získali možnost lepšího kontaktu s příbuznými na pevnině. Rodinám, které o to projevily zájem, byly povoleny pravidelné návštěvy, jejichž čas byl ale striktně vymezen. 
Někteří nemocní ale psychicky špatně snášeli nedostatek zpráv o svých blízkých a pak se snažili utéci. Využívali k tomu noci a k překonání moře, které je dělilo od pevniny, používali dřevěné koupací vany. Většinou se pak ale sami po několika dnech dobrovolně vraceli zpět na Spinalongu. Výsledkem nakonec bylo, že úřady nechaly vany zkonfiskovat.
Zvláštní období zažila Spinalonga během druhé světové války. Na ostrov se příliš nehrnula ani německá armáda. Pouze rozestavěla stráže na pobřeží Kréty, které měly zabránit přístupu malomocných na pevninu. .
V roce 1954 padlo rozhodnutí řecké vlády tuto poslední oficiální kolonii malomocných v&nbspEvropě zrušit a vrátit nemocné do nemocnic. Tak, jako se první obyvatelé Spinalongy bránili své násilné internaci, mnozí z nich odmítali opustit místo, na kterém si po letech úsilí vybudovali nový domov. Posledních třicet malomocných tak ze Spinalongy definitivně odešlo až v roce 1957. 

Dnes je Spinalonga jednou z nejznámějších turistických atrakcí Kréty. Denně sem z Eloundy či Agios Nikolaos přijíždějí desítky výletních lodí, které sem přivážejí stovky návštěvníků z celého světa. Na prašné cestě lemující ostrůvek se pachtí zpocení lidé, cvakají fotoaparáty a překřikují se průvodci.

Přiznávám, že v předchozím textu jsem využil článek z časopisu Koktejl 12/2014 včetně následujícího citátu z Velkého lékařského slovníku: Lepra (malomocenství) je onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Dosud se vyskytuje, a to převážně v tropických oblastech. Vyvíjí se a probíhá velmi dlouho. Postihuje kůži, sliznici a nervy. Na kůži, jež může ztrácet citlivost, se objevují skvrny, které vředovatí a hojí se jizvami. Dochází k výraznému poškození různých částí těla (například ztráta článků prstů)...
Po prohlídce ostrova se vracíme na loď a odplouváme k severnímu pobřeží poloostrova ke koupání.

Poslední zastávka dnešního výletu patří městu Agios Nikolaos, jehož život je již dlouho ovlivňován turistickým ruchem. Středem zájmu jeho návštěvníků je malé jezero Voulismeni, které bylo ještě v polovině 19. století uzavřeným sladkovodním jezerem. V roce 1870 ho Turci propojili 61 metrů dlouhým umělým kanálem s městským přístavem a tak dnes slouží jako kotviště loděk rybářů. Jezero má v průměru 137 metrů a hloubku 67 metrů. 

Část jeho břehu je zaplněna stolky restaurací a kaváren, kolem nichž se prodíráme k protějšímu strmě spadajícímu skalnatému břehu. Kolem malé osmanské kašny a o pár metrů dál do skály vysekaného kostelíku s dřevěnými dveřmi ozdobenými okřídlenými lvy... 

... míříme ke schodišti, abychom si vychutnali krásný výhled shora.

Vracíme se a od kašny pokračujeme na Platia Venizelou k modernímu, ale uvnitř tradičně vyzdobenému kostelu Agia Triada.

Klesáním se dostáváme k moři, lépe řečeno k městské pláži... 

... a krátce se zastavujeme u moderní plastiky, která představuje roh kozy Amalthey, která v řecké mytologii kojila malého Dia. Ten měl velkou sílu a při hře s kozou jínáhodou roh ulomil. Roh poté získal zázračnou moc stále se plnit hojností jídla. Pojem roh hojnosti je dodnes vžitý a v novověku byl často zobrazován v malířství a sochařství jako nádoba ve tvaru roh naplněná různými zemědělskými produkty ze sklizně.

Poslední krátkou zastávkou před návratem do autobusu je u sochy zpodobňující krásnou dívku Europu sedící na hřbetě býka, v něhož se proměnil Zeus a unesl ji na Krétu. Socha je vděčným objektem turistů, všichni se u ní fotografují, takže najít okamžik bez lidí je téměř nemožné.

Následující článek Kréta – Minotaurův ostrov (VI)