Předchozí článek Cykloturistika na Třeboňsku (I)
Nedá mi to, abych si nezarýmoval: Na dnešek připravil trasu František.
Nedá mi to, abych si nezarýmoval: Na dnešek připravil trasu František.
Než vyrazíme, shromažďujeme se před penzionem, abychom udělali hromadné foto včetně družstva B, které s námi do Rakouska nepojede.
Hranice přejíždíme po dvou kilometrech za rybníkem Hejtman a mírně, ale vytrvale stoupáme. První rakouská vesnice se jmenuje Schlag, česky Rána nebo také Mrtvice, ale nejspíš Lán či Hon ve smyslu polní míry. Blížíme se k městečku Litschau, na jehož okraji je tak prudký sjezd, že si ani nestačíme prohlédnout hrad, který se nad ním vypíná. Zato na náměstí je to zase pěkně nahoru. Míjíme kostel sv. Michaela a před křižovatkou tvaru Y se pro jistotu ptáme, kudy dál.
Zvlněnou krajinou projíždíme vsi Reitzenschlag, Leopoldsdorf a Reingers, kde odbočujeme k hranici. Tam chvíli posedíme na lavičkách a posilníme se na další cestu. Po pár kilometrech nás čeká Romava, německy Romau. Jen les a louky, kromě křížku na místě kaple sv. Kříže už nic, co by připomínalo vesnici.
Nejenže byla v roce 1420 vypálena husity a znovu v roce 1645 Švédy, zanikla nakonec v roce 1953 zásluhou českých komunistů při budování železné opony. Ještě v roce 1939 zde v 67 domech žilo 259 obyvatel, z toho deset Čechů, byl zde obecní úřad, hospoda, celnice, hasičská zbrojnice a přádelna lnu.
Zastavujeme se ještě na hrázi Mlýnského rybníka...
... a pak už jenom šlapeme a šlapeme. I to nejdelší stoupání však jednou skončí a krásný dlouhý sjezd je pak dostatečnou odměnou. A druhou odměnu si nadělujeme v obci Artolec, když zastavujeme před malou hospůdkou u cesty.
V Nové Bystřici jdeme nejprve na oběd a pak do muzea amerických veteránů, čímž samozřejmě nemyslím válečné veterány, ale automobily. O muzeu jsem se dozvěděl na internetu a přesvědčil ostatní, že tam prostě musíme! A myslím, že nikdo nelitoval...
Novobystřické Muzeum veteránů je prvním muzeem amerických předválečných automobilů v Čechách. Jeho autor a kurátor sbírky Pavel Janouš jej zřídil v budově staré textilní továrny a návštěvníkům nabízí možnost pozastavit se nad neuvěřitelným vývojem tohoto průmyslového odvětví za posledních sto let. Rekonstrukce bývalé fabriky stála město na čtyři miliony korun. Hodnotu vystavených vozů jejich majitel prozradit nechce, ale jedno je jisté: musí být obrovská!
Všichni čtyřkoloví krasavci jsou vystaveni v několika sálech, z nichž každý má jinou podobu. Jeden vypadá jako ulice Manhattanu se zaparkovanými bouráky, jiný připomíná barevný svět hippies a další zase ukazuje Fordy T na slavné výrobní lince.
Jen první sál vpravo od vchodu do celkového pojetí muzea amerických značek nezapadá. Je totiž věnován automobilovým legendám, které názorně dokumentují vývoj automobilové techniky a designu v jednotlivých zemích. Vedle sebe tak najdete – a máte možnost srovnávat – auta, která byla ve své době legendární, například Cadillac, Moskvič, Rolls-Royce, Škoda 440 Spartak, Ford Mustang, VW Brouk, Trabant, Mini Morris Mr. Beana nebo Citroën DS, kterým v sérii francouzských filmů jezdil Fantomas.
Hned ve vstupním prostoru stojí nejstarší kus – bílý Ford T z roku 1912, upravený pro závody do vrchu a nalezený v americkém Connecticutu za stodolou u pole, kde sloužil k orbě. O pár metrů dál tvoří k němu zajímavý kontrast omšelý a zaprášený Dodge 30 z roku 1917, vystavený tak, jak byl nalezen kdesi ve stodole amerického farmáře – tedy i s chomáči slámy a sena na střeše a kapotě, se snůškou vajíček na sedadle a zrezivělým zemědělským nářadím na stupačce.
V největším sále jsou vystaveny veterány z předválečné éry, tedy 20. a 30. let – buicky, dodge, fordy, chevrolety, studebakery a další, pojmenované po zakladatelích příslušné továrny, ať už to byl David Dunbar Buick, bratři John Francis Dodge a Horace Elgin Dodge, Henry Ford, Louis Chevrolet či Clemens Studebaker.
Veliký rozvoj automobilového průmyslu dokumentují vozy v sále, který je věnován padesátým a šedesátým létům...
... a nechybí ani expozice slavné éry let sedmdesátých – typické mohutné, široké a dlouhé nablýskané americké káry, některé s velkými „ploutvemi“ na zádi.
V menších sálech jsou k vidění například Ford z roku 1926 v „odstrojeném“ stavu před rekonstrukcí či legendární a speciálně upravený DeLorean z roku 1982 z americké filmové trilogie Návrat do budoucnosti.
Skutečnou lahůdkou pro fajnšmekry jsou příběhy jednotlivých vozů. U každého si totiž můžete přečíst, kdo byl jeho prvním majitelem, co vůz během své existence zažil, za jakých okolností byl nalezen a restaurován. Například Dodge Sedan z roku 1925 používala majitelka cukrárny ve státě Illinois k rozvážení chlazených výrobků, jiným vozem farmář svážel úrodu z pole, v dalším jezdili slavní komici Laurel a Hardy na oběd a na natáčení, jiný zase používal Clint Eastwood ve filmu Gran Torino a během natáčení si ho tak zamiloval, že jej potom od produkce koupil.
Lincoln Continental Mark IV ve zlaté metalíze v kombinaci s béžovou vinylovou střechou patřil k nejžádanějším barevným variantám. Jeho původní majitel je veteránem americké armády a stát Indiana mu jej věnoval jako projev díků za vykonanou vojenskou službu ve Vietnamu.
Všude na návštěvníka dýchne automobilová atmosféra, dokonce i na toaletě. Umyvadlo je z pneumatiky a voda do něho teče z čerpací pistole.
Po prohlídce muzea opět usedáme na kola a pokračujeme v cestě. Už po necelých šesti kilometrech však končíme u kafíčka v zahrádce Lesního hotelu Peršlák. První zmínka o zdejším osídlení se datuje k roku 1359, kdy zde mniši založili rybník. V roce 1419 ukrýval mlynář Markhold ve starém mlýně Jana Žižku a první zmínka o hospodě v tomto místě je datována rokem 1580. Další významná událost se stala roku 1635, kdy zde byl vybudován nový mlýn, díky němuž získal rybník jméno Nové Mlýny. Po staletí zde žila vedle sebe německy a česky hovořící komunita, a to až do roku 1938, než bylo zdejší území odtrženo od Československé republiky a přičleněno k Velkoněmecké říši. Jižně od rybníku stála až do roku 1953 osada Nové Mlýny s několika domy, mlýnem, hospodou a hájovnou. Po odsunu obyvatel byly tyto objekty zlikvidovány, protože měly tu smůlu, že se nacházely moc blízko hranice s „třídním nepřítelem“.
Budova dnešního hotelu byla postavena v roce 1922 a sloužila finanční stráži ČSR, bojující proti pašeráctví, které v této oblasti jen kvetlo. V květnu 1938, po „anšlusu“ Rakouska sem přišli příslušníci SOS, kteří tvořili předsunuté postavení 29. pluku umístěnému na 1. linii LO. Muži odhodlaní bránit vlast, vytvarovali v pískovcovém balvanu podobu tehdejší Československé republiky, ke které ještě patřila Zakarpatská Ukrajina, a do jejího obrysu vytesali nápis „21/5 1938 Naše je a naše zůstane!“ V témže roce překročili hranice republiky vojska Wehrmachtu a několik německých vojáků, poté co si nápis nechali přeložit, posměšně doplnilo kámen škodolibým nápisem: „Bis wir kamen 1938 P. Z. ARS. 8. X. 1938“ neboli „Než jsme přišli“. Zkratka znamenala Artillerie Regiment Schwere, který byl součástí 2. tankové divize. V říjnu 1938 byli tito vojáci ubytováni právě v budově bývalého OFS a prováděli v okolí pokusná ostřelování zdejšího opevnění. Během války zde kámen zůstal jako památník „osvobození z českého područí“. V květnu 1945 se sem posádka finanční stráže vrátila a na kámen přibyl nápis „9. V. 1945 Pravda vítězí“.
V roce 1951 se tady usadila 14. rota 3. praporu 15. brigády Pohraniční stráže a „péesáci“ tu vydrželi až do roku 1989. Pokusy o překročení státní hranice zde byly ojedinělé a naštěstí nikdy smrtelné. V roce 1991 objevila bývalá kasárna paní Hauserová, která po srpnu 1968 emigrovala do Rakouska. Po dlouhém vyjednávání se jí podařilo tento objekt odkoupit, v roce 1992 začala jeho rekonstrukce a 1. července 1994 přivítal Lesní hotel Peršlák první hosty.
A ještě jednu odbočku si nenecháme ujít. Po zeleně značené odbočce se vydáváme ještě k jednomu zajímavému místu, vzdálenému asi dvě stě metrů.
Jde o nejsevernější bod Rakouska, nacházející se na soutoku dvou potoků, Koštěnického a z východu po hranici přitékajícího Červeného.
Na neděli jsme naplánovali jen krátkou dopolední vyjížďku kolem Purkrabského rybníku do Františkova a přes Novou huť ke Staňkovskému rybníku. Na oběd se zastavujeme v zahradní restauraci U Sumečka. U okénka si objednáváme samozřejmě rybu a obsluze každý sdělujeme jméno, pod kterým budeme vyzváni k odběru a zaplacení. Můžeme si vybrat mezi kaprem, pstruhem, candátem, okounem, úhořem, amurem a tolstolobikem. Zvolili jsme úhoře – a byla to dobrá volba!
Staňkovský rybník založil v roce 1550 rybníkář Mikuláš Ruthard z Malešova, který zde – na panství Krajířů z Krajku – vybudoval v polovině 16. století pozoruhodnou soustavu rybníků. Staňkovský rybník se původně jmenoval Soused, neboť vesnice Staňkov vznikla až spolu s ním. Rybník má zemní sypanou hráz v koruně 160 m dlouhou a 18 m vysokou, což z ní činí nejvyšší rybniční hráz v České republice. Za ní je vodní nádrž o objemu 6,6 milionu metrů krychlových vody, jejíž plocha má rozlohu 197,5 ha. Rybník dosahuje hloubky 16 m, je dlouhý 8 km a jeho obvod je 21 km. Je nejdelším a nejhlubším rybníkem u nás. Část jeho východního břehu je státní hranicí s Rakouskem. Po roce 1948 sídlila poblíž Pohraniční stráž, která do vody Staňkovského rybníka a okolní přírody nedovolovala vstup.
Blabla
Zvlněnou krajinou projíždíme vsi Reitzenschlag, Leopoldsdorf a Reingers, kde odbočujeme k hranici. Tam chvíli posedíme na lavičkách a posilníme se na další cestu. Po pár kilometrech nás čeká Romava, německy Romau. Jen les a louky, kromě křížku na místě kaple sv. Kříže už nic, co by připomínalo vesnici.
Zastavujeme se ještě na hrázi Mlýnského rybníka...
V Nové Bystřici jdeme nejprve na oběd a pak do muzea amerických veteránů, čímž samozřejmě nemyslím válečné veterány, ale automobily. O muzeu jsem se dozvěděl na internetu a přesvědčil ostatní, že tam prostě musíme! A myslím, že nikdo nelitoval...
Novobystřické Muzeum veteránů je prvním muzeem amerických předválečných automobilů v Čechách. Jeho autor a kurátor sbírky Pavel Janouš jej zřídil v budově staré textilní továrny a návštěvníkům nabízí možnost pozastavit se nad neuvěřitelným vývojem tohoto průmyslového odvětví za posledních sto let. Rekonstrukce bývalé fabriky stála město na čtyři miliony korun. Hodnotu vystavených vozů jejich majitel prozradit nechce, ale jedno je jisté: musí být obrovská!
Všichni čtyřkoloví krasavci jsou vystaveni v několika sálech, z nichž každý má jinou podobu. Jeden vypadá jako ulice Manhattanu se zaparkovanými bouráky, jiný připomíná barevný svět hippies a další zase ukazuje Fordy T na slavné výrobní lince.
Jen první sál vpravo od vchodu do celkového pojetí muzea amerických značek nezapadá. Je totiž věnován automobilovým legendám, které názorně dokumentují vývoj automobilové techniky a designu v jednotlivých zemích. Vedle sebe tak najdete – a máte možnost srovnávat – auta, která byla ve své době legendární, například Cadillac, Moskvič, Rolls-Royce, Škoda 440 Spartak, Ford Mustang, VW Brouk, Trabant, Mini Morris Mr. Beana nebo Citroën DS, kterým v sérii francouzských filmů jezdil Fantomas.
Po prohlídce muzea opět usedáme na kola a pokračujeme v cestě. Už po necelých šesti kilometrech však končíme u kafíčka v zahrádce Lesního hotelu Peršlák. První zmínka o zdejším osídlení se datuje k roku 1359, kdy zde mniši založili rybník. V roce 1419 ukrýval mlynář Markhold ve starém mlýně Jana Žižku a první zmínka o hospodě v tomto místě je datována rokem 1580. Další významná událost se stala roku 1635, kdy zde byl vybudován nový mlýn, díky němuž získal rybník jméno Nové Mlýny. Po staletí zde žila vedle sebe německy a česky hovořící komunita, a to až do roku 1938, než bylo zdejší území odtrženo od Československé republiky a přičleněno k Velkoněmecké říši. Jižně od rybníku stála až do roku 1953 osada Nové Mlýny s několika domy, mlýnem, hospodou a hájovnou. Po odsunu obyvatel byly tyto objekty zlikvidovány, protože měly tu smůlu, že se nacházely moc blízko hranice s „třídním nepřítelem“.
V roce 1951 se tady usadila 14. rota 3. praporu 15. brigády Pohraniční stráže a „péesáci“ tu vydrželi až do roku 1989. Pokusy o překročení státní hranice zde byly ojedinělé a naštěstí nikdy smrtelné. V roce 1991 objevila bývalá kasárna paní Hauserová, která po srpnu 1968 emigrovala do Rakouska. Po dlouhém vyjednávání se jí podařilo tento objekt odkoupit, v roce 1992 začala jeho rekonstrukce a 1. července 1994 přivítal Lesní hotel Peršlák první hosty.
* * *
Před odjezdem se jdeme podívat zpátky proti proudu Červeného potoka k malé dřevěné lávce, která nese jméno „Most do údolí lásky“. Stojí v místech, kde se do 50. let minulého století nacházel kamenný most spojující rakouskou vesničku Haugschlag s již zmíněnou osadou Nové Mlýny. Most byl v roce 1953 stržen a státní hranice byla na několik následujících desítek let neprodyšně uzavřena. Oba břehy hraničního potoka dnes opět spojuje malá dřevěná lávka, kterou tu v roce 2008 postavila rodina Hauser.
Jde o nejsevernější bod Rakouska, nacházející se na soutoku dvou potoků, Koštěnického a z východu po hranici přitékajícího Červeného.
Staňkovský rybník založil v roce 1550 rybníkář Mikuláš Ruthard z Malešova, který zde – na panství Krajířů z Krajku – vybudoval v polovině 16. století pozoruhodnou soustavu rybníků. Staňkovský rybník se původně jmenoval Soused, neboť vesnice Staňkov vznikla až spolu s ním. Rybník má zemní sypanou hráz v koruně 160 m dlouhou a 18 m vysokou, což z ní činí nejvyšší rybniční hráz v České republice. Za ní je vodní nádrž o objemu 6,6 milionu metrů krychlových vody, jejíž plocha má rozlohu 197,5 ha. Rybník dosahuje hloubky 16 m, je dlouhý 8 km a jeho obvod je 21 km. Je nejdelším a nejhlubším rybníkem u nás. Část jeho východního břehu je státní hranicí s Rakouskem. Po roce 1948 sídlila poblíž Pohraniční stráž, která do vody Staňkovského rybníka a okolní přírody nedovolovala vstup.
Blabla
Žádné komentáře:
Okomentovat