Předchozí článek Kréta – Minotaurův ostrov (I)
Po dopoledním lenošení na pláži odjíždíme linkovým autobusem do nedalekého Heraklionu, hlavního města Kréty. Na úterý sem sice máme zaplacený výlet, ale bude to jedna ze tří zastávek a my si chceme v klidu prohlédnout Archeologické muzeum.
Po dopoledním lenošení na pláži odjíždíme linkovým autobusem do nedalekého Heraklionu, hlavního města Kréty. Na úterý sem sice máme zaplacený výlet, ale bude to jedna ze tří zastávek a my si chceme v klidu prohlédnout Archeologické muzeum.
Městská linka má zastávku č. 11 na hlavní silnici a jezdí od 6 do 23 hod. každou čtvrthodinu. Jízdenka stojí 2,40 eura, pro jízdu tam se kupuje u řidiče, pro cestu zpět na autobusovém nádraží.
Hlavní město Kréty je u nás všeobecně známé jako Heraklion, ale můžete se setkat i s názvy Herakleion a Iraklion. Leží přibližně uprostřed severního krétského pobřeží a je rušnou metropolí se 140 000 stálými obyvateli, což z něj činí čtvrté největší řecké město.
Jeho dějiny se začaly psát v roce 824 n. l., kdy zde Arabové vyhnaní ze Španělska založili první osadu. Ta rychle vzkvétala a za pár desetiletí již byla poměrně důležitým obchodním přístavem. V roce 961 byla dobyta Byzantskou říší a pod její nadvládou zůstala na dalších 243 let. Roku 1204 koupila dnešní Heraklion bohatá Benátská republika. Benátčané město přejmenovali na Candia a nechali zde vystavět masivní hradby, určené k obraně města a jeho obyvatel. Hradby byly místy silné až 40 metrů, doplněné sedmi baštami a velkou pevností v přístavu. Část původního benátského opevnění se zachovala dodnes. Za benátské nadvlády zažíval Heraklion nebývalý kulturní rozkvět a pod vlivem italské renesance, zde vznikla slavná „krétská škola“. Ta udávala styl pravoslavných ikon po celá staletí a dala světu jednoho z největších malířů své doby, zvaného El Greco. Po benátské prosperitě na město zaútočili Osmanští Turkové a obléhali je celých 24 let, než se jim ho v roce 1669 podařilo dobýt. Teprve v roce 1913 se Heraklion a s ním celá Kréta připojily k nově vzniklému Řeckému království.
Vystupujeme na autobusovém nádraží a po krátkém váhání se vydáváme parčíkem pod hradbami k jihu. Dostáváme se na rozlehlé náměstí Svobody, Platia Eleftherías, na jehož konci stojí budova Archeologického muzea.
Muzeum má světovou úroveň díky své jedinečné kolekci exponátů z minojského období, hlavně tedy z první poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Celá minojská epocha Kréty, doba první vyspělé evropské kultury, se zde prezentuje nejkrásnějšími exponáty, před nimiž se tají dech. Pocházejí z archeologických lokalit Knóssos, Festos, Malia, Zakros a ostatních menších nalezišť a jenom jejich zběžná prohlídka zabere minimálně dvě hodiny.
Kupujeme si lístky po deseti eurech a vstupujeme do prvního sálu. Je jich několik ve dvou patrech a nelze popisovat, co všechno je tu k vidění.
Zmíním se jen o těch největších zajímavostech. V sále II je to tenkostěnná „skořápková“ keramika z tzv. období prvních paláců (2000–1700 př. n. l.). Stěny těchto nádob jsou silné maximálně jeden milimetr!
V sále III se nachází tzv. disk z paláce ve Faistu na jižním pobřeží Kréty, který při vykopávkách v roce 1908 objevil italský archeolog Luigi Pernier. Hliněný kotouč o průměru 16 cm z období 2000–1700 př. n. l. je z obou stran spirálovitě popsán zatím neznámými znaky, a tak je vděčným tématem diskuzí světových historiků, ale i záhadologů.
Text býval vykládán jako modlitba, náboženský kalendář nebo dokonce odkaz bájné Atlantidy. V roce 1982 zaujal britského jazykovědce Stevena Rogera Fischera. Podle jeho výkladu je na disku napsána výzva o pomoc, s níž se Mínojci obracejí na své spojence v boji s loupeživým národem Kárů. Někteří odborníci však o úspěšnosti jeho překladu pochybují.
V sále IV se nacházejí tzv. hadí bohyně z Knóssu. Obě sošky představují ženské postavy s odhalenými ňadry, které drží v rukou hady. Pocházejí z tzv. období druhých paláců (1700–1450 př. n. l.).
Je t zde také tzv. rhyton, pohár z černého steatitu v podobě hlavy býka s očima z horského křišťálu a jaspisu a pozlacenými rohy (což je ovšem částečně dílem rekonstrukce). V šíji a pod tlamou má otvory, takže zřejmě sloužil jako kultovní nádoba k pití.
Sál V je věnován krétským písmům – lineárnímu písmu A, které ještě nebylo rozluštěno, a lineárnímu písmu B, které ho někdy kolem roku 1450 př. n. l. nahradilo a v roce 1952 bylo rozluštěno.
V sále VII upoutá váza s žencem – nádoba ze steatitu s reliéfem zobrazujícím muže na cestě domů po práci na poli.
V horním patře muzea se nacházejí světoznámé, 3500 let staré mínojské fresky, nástěnné malby zobrazující zvířata a rostliny, muže i ženy, procesí i kultovní slavnosti. Pocházejí z paláců a vil v Knóssu a Amnissu, Agia Triády a Tílissu. I ve fragmentech a dodatečně dokončené formě (Procesí, Delfíni, Princ s liliemi) zprostředkovávají představu o eleganci, bohatství a mnohotvárném životě této epochy. Vyjadřují kladný vztah k životu, který byl zřejmě hlavním charakteristickým rysem minojské civilizace.
Ani vápencový sarkofág z Agia Triády, který je zcela vyzdoben postavami nesoucími obětní dary, nepřipomíná pouze pomíjivost všeho, nýbrž život sám.
Plni nových dojmů opouštíme muzeum a procházkovým tempem míříme k městským hradbám. Opevnění v délce 3,5 kilometru se sedmi baštami a čtyřmi branami bylo postaveno italským stavitelem Sanmichilim v 16. století. Stoupáme na baštu Martinéngo, kde je umístěn hrob Nikose Kazantzakise, světoznámého řeckého spisovatele a básníka. Je na něm vytesáno básníkovo krédo: „V nic nedoufám, ničeho se nebojím, jsem svobodný.“
Z bašty se před námi otevírá působivý pohled na střechy heraklionských domů, spleť uliček a přístav.
Vracíme se k Ježíšově bráně a do centra pokračujeme ulicí pojmenovanou po významném britském archeologovi siru Arthuru Evansovi (1851–1941), známému především svými vykopávkami paláce v Knóssu.
Zastavujeme se před bohatě zdobenou Bembovou fontánou stojící na náměstí Kornarou. Benátská fontána zde stojí od roku 1588 a je pojmenovaná po svém donátorovi.
Přímo vedle ní stojí stavba, ve které se nacházela turecká očistná nádrž.
Pokračujeme věhlasnou ulicí Odós 1866, po jejíž stranách se ve stáncích stíněných markýzami prodává ovoce, zelenina, koření, maso a jiné potraviny. Na jejím konci se nachází nejkrásnější náměstí Heraklionu Platia Venizelou s nádhernou Morosiniho fontánou. Pochází z roku 1628 a je nazvaná podle benátského místodržitele Francesca Morosiniho. Byla umístěna na konci 15 kilometrů dlouhého vodovodu, který zásoboval město vodou. Fontáně původně vévodila socha boha moří Poseidona, ale bohužel byla zničena během osmanské okupace. Dnes je tedy kašna tvořena „pouze“ čtveřicí lvů chrlících vodu, a proto se jí také říká Lví kašna.
Odtud vychází hlavní tepna Odós 25 Avgoustou dolů k přístavu. Míjíme Ágios Márkos, nejstarší benátskou baziliku v Heraklionu, postavenou roku 1239. Poté, co bylo město dobyto Turky, byla její zvonice stržena, nahrazena minaretem a celá stavba přejmenována na mešitu Defterdar. Dnes slouží jako městská galerie.
Následuje Loggia, centrum společenského života benátských patriciů, kteří měli přímo povinnost vlastnit v hlavním městě ostrova dům a v něm strávit několik měsíců v roce.
Loggia byla postavena v roce 1628 na příkaz již zmíněného místodržitele Francesca Morosiniho. Dnes se v této budově nachází městská radnice a prohlédnout si můžeme jen vstupní dvoranu.
Je zde řada medailonů významných osobností, nechybí samozřejmě ani Nikos Kazantzakis...
Na náměstíčku Platia Agiou Títou navštěvujeme kostel sv. Tita, Ágios Títos. Když Benátčané opanovali Krétu, přestavěli původní baziliku z 10. až 11. století podle svého vkusu, Turci ji v roce 1872 přeměnili v mešitu, která byla roku 1923 vysvěcena na kostel. Interiér je vyzdoben monumentálními ikonami, od stropu visi obrovské lustry.
Dostáváme se ke kruhovému objezdu s plastikou delfínů...
... a vzhlížíme k dominantě města – pevnosti Koúles, budované Benátčany v letech 1523–1540, které se dařilo chránit město před tureckými nájezdy po více než 20 let. Je pěkně zrekonstruovaná a zvenčí působí opravdu impozantním dojmem. Její prostory dnes slouží jako výstavní místnosti a sály pro pořádání koncertů a divadelních představení. My si návštěvu pevnosti necháme na příště.
Procházíme kolem nápadných benátského Arzenálu neboli Zbrojnice s valenými klenbami...
... a po nábřeží míříme k autobusovému nádraží. Je tam slušný mumraj, ale prodej jízdenek probíhá rychle a za chvíli už sedíme v autobusu.
Hlavní město Kréty je u nás všeobecně známé jako Heraklion, ale můžete se setkat i s názvy Herakleion a Iraklion. Leží přibližně uprostřed severního krétského pobřeží a je rušnou metropolí se 140 000 stálými obyvateli, což z něj činí čtvrté největší řecké město.
Jeho dějiny se začaly psát v roce 824 n. l., kdy zde Arabové vyhnaní ze Španělska založili první osadu. Ta rychle vzkvétala a za pár desetiletí již byla poměrně důležitým obchodním přístavem. V roce 961 byla dobyta Byzantskou říší a pod její nadvládou zůstala na dalších 243 let. Roku 1204 koupila dnešní Heraklion bohatá Benátská republika. Benátčané město přejmenovali na Candia a nechali zde vystavět masivní hradby, určené k obraně města a jeho obyvatel. Hradby byly místy silné až 40 metrů, doplněné sedmi baštami a velkou pevností v přístavu. Část původního benátského opevnění se zachovala dodnes. Za benátské nadvlády zažíval Heraklion nebývalý kulturní rozkvět a pod vlivem italské renesance, zde vznikla slavná „krétská škola“. Ta udávala styl pravoslavných ikon po celá staletí a dala světu jednoho z největších malířů své doby, zvaného El Greco. Po benátské prosperitě na město zaútočili Osmanští Turkové a obléhali je celých 24 let, než se jim ho v roce 1669 podařilo dobýt. Teprve v roce 1913 se Heraklion a s ním celá Kréta připojily k nově vzniklému Řeckému království.
Kupujeme si lístky po deseti eurech a vstupujeme do prvního sálu. Je jich několik ve dvou patrech a nelze popisovat, co všechno je tu k vidění.
V sále III se nachází tzv. disk z paláce ve Faistu na jižním pobřeží Kréty, který při vykopávkách v roce 1908 objevil italský archeolog Luigi Pernier. Hliněný kotouč o průměru 16 cm z období 2000–1700 př. n. l. je z obou stran spirálovitě popsán zatím neznámými znaky, a tak je vděčným tématem diskuzí světových historiků, ale i záhadologů.
V sále IV se nacházejí tzv. hadí bohyně z Knóssu. Obě sošky představují ženské postavy s odhalenými ňadry, které drží v rukou hady. Pocházejí z tzv. období druhých paláců (1700–1450 př. n. l.).
Sál V je věnován krétským písmům – lineárnímu písmu A, které ještě nebylo rozluštěno, a lineárnímu písmu B, které ho někdy kolem roku 1450 př. n. l. nahradilo a v roce 1952 bylo rozluštěno.
V sále VII upoutá váza s žencem – nádoba ze steatitu s reliéfem zobrazujícím muže na cestě domů po práci na poli.
V horním patře muzea se nacházejí světoznámé, 3500 let staré mínojské fresky, nástěnné malby zobrazující zvířata a rostliny, muže i ženy, procesí i kultovní slavnosti. Pocházejí z paláců a vil v Knóssu a Amnissu, Agia Triády a Tílissu. I ve fragmentech a dodatečně dokončené formě (Procesí, Delfíni, Princ s liliemi) zprostředkovávají představu o eleganci, bohatství a mnohotvárném životě této epochy. Vyjadřují kladný vztah k životu, který byl zřejmě hlavním charakteristickým rysem minojské civilizace.
Ani vápencový sarkofág z Agia Triády, který je zcela vyzdoben postavami nesoucími obětní dary, nepřipomíná pouze pomíjivost všeho, nýbrž život sám.
Zastavujeme se před bohatě zdobenou Bembovou fontánou stojící na náměstí Kornarou. Benátská fontána zde stojí od roku 1588 a je pojmenovaná po svém donátorovi.
... a po nábřeží míříme k autobusovému nádraží. Je tam slušný mumraj, ale prodej jízdenek probíhá rychle a za chvíli už sedíme v autobusu.
Následující článek Kréta – Minotaurův ostrov (III)
Žádné komentáře:
Okomentovat