Cestou do Beskyd

Na přelomu července a srpna využíváme pozvání k několikadenní návštěvě Beskyd.

 

V sedm hodin ráno se vydáváme na cestu. Provoz na dálnici do Brna je několikrát veden obousměrně polovinou šířky dálnice, ale kolony se netvoří. První zastávkou na naší cestě jsou Teplice nad Bečvou, nikoli však zdejší lázně specializované na choroby srdce, ale Zbrašovské aragonitové jeskyně. Jejich název připomíná, že dříve se Teplice jmenovaly Zbrašov.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi hydrotermálního původu v České republice. Na jejich vzniku se totiž kromě běžných srážkových vod podílela také teplá uhličitá kyselka. Unikátní výzdobu jeskyní tvoří raftové (dříve zvané gejzírové) stalagmity, kulovité sintrové povlaky připomínající pocukrované koblihy a křehké keříčky aragonitu. V nejnižších úrovních jeskyní se vyskytují unikátní „plynová jezera“ – prostory trvale zaplněné oxidem uhličitým o vysokých koncentracích. Díky stálé průměrné teplotě ovzduší 14,5 stupně Celsia jsou nejteplejšími jeskyněmi u nás. Od roku 2003 jsou spolu s nedalekou Hranickou propastí součástí národní přírodní památky. Veřejnosti jsou zpřístupněny od roku 1926.
Výstup z jeskyně je na nábřeží Bečvy v těsné blízkosti Kropáčova pramenu. Ten samozřejmě ochutnáme, ale jen opatrně, žádná velká dobrota to není. 

Kolem lázeňské budovy se vracíme k mostu a přecházíme na druhý břeh Bečvy. Na parkovišti si připlácíme dalšího hodinu parkování a od železniční stanice Teplice nad Bečvou stoupáme po naučné stezce, která vede souběžně s červenou turistickou značkou, k propasti. 
Hranická propast je s celkovou naměřenou hloubkou 473,5 m nejhlubší propastí České republiky a zároveň je díky rekordní hloubce vody 404 m, dosažené dálkově řízeným robotem, nejhlubší zatopenou propastí světa. Jejího dna však stále není dosaženo. Nejhlubší ponor uskutečnil roku 2015 Krzysztof Starnawski do hloubky 265 metrů. Nová vyhlídková plošina umožňuje výhled na jícen propasti dlouhý 104, široký 34 a hluboký 69,5 m. Zdánlivé dno jícnu tvoří zelené jezírko, ale propast pokračuje obřími zatopenými prostorami podstatně hlouběji.

Další zastávkou na naší cestě do Beskyd je Starý Jičín. Auto necháváme na malém parkovišti na náměstí a po žluté značce stoupáme k rozsáhlé zřícenině hradu, jehož počátky sahají až do poloviny 13. století. 

V dobách vrcholné a pozdní gotiky se hrad rozrostl především severním směrem, kde vznikly hlavní palácové budovy a kolem celého obvodu hradu byl vybudován parkán. Na jihu bylo před příkopem vylámaným ve skále vybudováno předsunuté opevnění, chránící čelo hradu. Počátkem 14. století se stal držitelem hradu rod pánů z Kravař. Po několika změnách majitelů po husitských válkách získává panství na počátku 16. století rod pánů ze Žerotína. Konec hradu přinesla třicetiletá válka, v jejímž průběhu byl obsazován vojsky obou stran a skončil značně poškozen. V jeho držení se v průběhu 17. a 18. století vystřídala řada rodů, avšak žádný z majitelů už neměl snahu do rozsáhlého torza hradu vkládat peníze, a tak byl hrad jen nejnutněji udržován. Ještě v polovině 18. století byl částečně obyvatelný, ale od té doby se začal rychle měnit ve zříceninu. 

V 90. letech 20. století byla zrekonstruována věž při hlavní bráně, která slouží jako pokladna, menší občerstvení a vyhlídka do kraje kolem Moravské brány, Oderských vrchů či Beskyd.
Vracíme se k autu a popojíždíme do Nového Jičína, okresního města, v němž žije asi 24 000 obyvatel. Město je známé svým čtvercovým náměstím s podloubím, bohatou česko-německou historií a továrnou na klobouky TONAK.

Kromě jiných patřilo pánům z Kravař a později rodu Žerotínů. Ti se v letech 1500–1558 zapsali do historie města zejména přebudováním gotické tvrze svých předchůdců na pohodlné renesanční sídlo, dnešní Žerotínský zámek. V 16. století tvořili celou třetinu zdejších řemeslníků soukeníci – Nový Jičín byl po Jihlavě druhým nejvýznamnějším městem soukenické výroby na Moravě. V 19. století se nejdůležitějším průmyslovým odvětvím ve městě postupně stala výroba klobouků. V roce 1865 zde Johan Hückel založil první továrnu na strojní výrobu klobouků v Rakouském císařství.
Naše kroky míří do Žerotínského zámku, v jehož jihovýchodním křídle se nachází rozsáhlá expozice klobouků a pokrývek hlavy nejen z České republiky, ale z různých oblastí celého světa. 

Jmenuje se Nechte na hlavě a představuje vývoj pokrývek hlavy od antiky až do 20. století.
Součástí sbírky jsou národopisné klobouky a čepce, služební pokrývky hlavy, vojenské čepice a přilby, celkem na šest set exponátů, z nichž mnohé jsou poprvé představované veřejnosti. 
Prohlížíme si také vitrínu s kolekcí pokrývek hlav významných osobností naší kultury a politiky –vedle klobouků Tomáše Garrigua Masaryka, Františka Palackého a následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este klobouky Jana Nerudy, Petra Bezruče a dalších. 
Část expozice je pojata ve scénických celcích, a tak se ocitáme uprostřed tematických výjevů přibližujících atmosféru doby užívání klobouků. Prohlížíme si skvostné klobouky a róby dam ze sklonku rakousko-uherské monarchie, unikátní vojenské a služební přilby, čáky a čepice, obdivujeme půvab nevěsty a eleganci ženicha ve svatební scéně z 20. let minulého století, kloboučnický krám a prvorepublikovou cukrárnu. 

Své dveře pootevřela původní kloboučnická dílna se vzorkovníky, formami a dalším náčiním. 

A na závěr malá atrakce – dobový fotoateliér, v němž se můžeme se zapůjčeným kloboukem vyfotografovat.

Procházíme si i druhou stálou expozici nazvanou Ve znaku zavinuté střely, která v první části prezentující období od prvopočátků do konce 18. století představuje artefakty dokumentující život ve městě, práci městské samosprávy a velice bohaté události města, druhá část pokračuje obdobím historie města v 19. a 20. století. Samozřejmě nechybí expozice připomínající generála Laudona.

Gedeon Ernst (Arnošt) von Laudon (1717–1790) se narodil ve švédské části vévodství livonského, dnes na území Lotyšska.Pocházel z chudé šlechtické rodiny, v patnácti letech vstoupil do ruské armády. později se ucházel o důstojnické místo u pruského krále, nakonec ale uspěl v habsburské monarchii, které sloužil téměř půl století. Za vlády Marie Terezie se během pouhých tří let propracoval z hodnosti majora na polního podmaršála. Porážel obávaná pruská vojska a pak byl v letech 1769–1776 velícím generálem na Moravě, ještě rok před smrtí vele císařsko-královské armádě, která v roce 1789 osvobodila Bělehrad od Turků. Zemřel právě v Novém Jičíně, v domě na Masarykově náměstí, v němž je dnes Návštěvnické centrum s interaktivní expozicí. U příležitosti 300. výročí generálova narození vyšla letos na jaře kniha Pavla Běliny a Jiřího Kaše Generál Laudon – Slavný vojevůdce a pán na Bečvárech.

*  *  *

Pokračujeme v cestě přes Frýdek-Místek a po dalších pár kilometrech jsme na místě. V následujících dnech budeme spát, koupat se a jíst v řece, ba i vodu budeme pít v řece. Tedy v Řece, neboť tak se jmenuje ves, která bude na pár dní naším domovem. Jde o půvabnou, typicky horskou vesničku na stejnojmenné říčce, která je ukryta v hlubokých údolích stíněných zalesněnými hřbety okolních Moravskoslezských Beskyd dosahujících zde tisícimetrových nadmořských výšek. 

Hotel Řeka ve vsi Řeka, ležící na říčce Řeka

Vesnice Řeka vznikla v roce 1644 vydělením ze Smilovic a Gut. Původně se tato nová ves jmenovala Řeka Smilovská. Až do otevření kamenolomu byla čistě evangelickou obcí, zatímco jinde byli protestanté násilně rekatolizováni. Ačkoli byli Řečané silně věřící, kaple a hřbitova se dočkali až roku 1844. Do té doby byli zesnulí pochovávání na vzdáleném hřbitově v Gutě, což přinášelo mnohé problémy, zejména za nepříznivého počasí, kdy musel být nebožtík uložen třeba i několik dní ve stodole, než mohl být odvezen a pochován.

V současnosti zde žije téměř 500 stálých obyvatel, ale v zimní i letní turistické sezóně vesnička ožívá intenzivním cestovním ruchem. Podstatná část území obce spadá do chráněné krajinné oblasti Beskydy.

Následující článek Beskydy (I)