Santorini (IV)

(Předchozí článek Santorini III)

Výlet do Firy, hlavního města Santorini

Před osmou hodinou odjíždíme linkovým autobusem prohlédnout si hlavní město ostrova. 
Fira byla založena na sklonku 18. století, když se ostrované přestěhovali z benátské pevnosti Skaros, ležící blízko dnešního Imerovigli, na roviny na útesech, aby měli snadnější přístup k moři. Po ničivém zemětřesení v roce 1956 muselo být město obnoveno.
Vystupujeme na autobusovém nádraží a jdeme do kopce k hlavní ortodoxní katedrále. Působivá sněhobílá budova se samostatně stojící stejně sněhobílou zvonicí se pyšně vypíná v samém centru města a patří ke skutečným šperkům zdejší architektury. 

Stojí na místě původního kostela z první poloviny 19. století, který byl při zemětřesení v roce 1956 doslova srovnán se zemí. Ale i když je historie katedrály tak krátká, interiér s nádhernými mozaikami a malbami rozhodně stojí za návštěvu.
Uličkami se – zatím – zavřenými krámky postupně procházíme celým městem a fotíme. Výhledy na město a na ostrovy:

A samozřejmě kostely,...

... včetně toho nejznámějšího, který se objevuje na pohlednicích, suvenýrech a také na obálce obrazového průvodce Santorini, který jsme si hned po ránu koupili:

Kostel sv. Jana

aCesta vede stále po hřebenu, hlavní však je, že nikoli po silnici, kde je silný provoz, ale úzkými uličkami mezi sněhobílými domky. Zástavba plynule přechází z jedné obce do druhé, a tak se takřka nepozorovaně dostáváme z Firy do Firostefani a později do Imerovigli. 

Sluníčko nabývá na síle, je čas zastavit se a v klidu si vypít kafíčko.

V Imerovigli stoupáme ke kostelu se samostatně stojící zvonicí, kupodivu nikoli bílou,...

... a úzkými cestičkami střídajícími se se schody sestupujeme směrem k moři. 

Před námi se otevírá výhled do dálky na městečko Oia, které se rozkládá na severním konci ostrova a je cílem našeho dalšího výletu.

Nyní však prudce sestupujeme do sedla, z něhož vede cestička k vypreparovanému suku Skaros: 

Původně zde stál hrad postavený římským šlechticem, jehož jméno bylo Scaurus a který byl guvernérem ostrova. Zbytky hradu a benátských staveb jsou ještě jasně patrné. 

Lezeme náročnějším terénem až na plochý vrchol, fotíme a fotíme. 

Stejnou cestou sestupujeme zpátky na cestičku a pokračujeme dolů ke kostelíku Panagia Theoskepasti (Boží záštity), který byl postaven námořníky, jejichž patron je zachránil z bouří a jiných nebezpečenství.

Vracíme se pod vrchol, sestupujeme dolů do jakéhosi sedla, z něhož nás čeká výstup do Imerovigli. Malý kostelík přímo u cesty je důvodem ke krátkému zastavení, je třeba se vydýchat, napít a přemluvit se k dalšímu výstupu.

Při návratu k autobusu není třeba spěchat, jezdí každou půlhodinu, vždy o půl a v celou hodinu. 

Cestou k autobusovému nádraží míjím budovu Historického muzea. Ještě je otevřeno, ale po celodenním trmácení už naše pozornost ochabuje, a tak si jeho návštěvu necháme na jindy.

Následující článek Santorini (V)