Předchozí článek Toulky po horách 2017 (II)
Z náměstí v Tisovci se vydáváme po žluté značce, která zpočátku vede po silnici na Muráň, ale hned za železničním viaduktem prudce odbočuje doprava a stoupá po loukách k lesu.
Ze 400 metrů se postupně dostáváme do výšky 1100 metrů a krátce se zastavujeme u pomníku Václava Vraného.
Václav Vraný se narodil 30. září 1851 ve Chvaleticích u Pardubic. Během středoškolského studia (v Čáslavi) odešel na Slovensko. Studium dokončil v Revúci a po získání pedagogické způsobilosti učil na školách v Gemeru (Velká Revúca, Drienčany, Kyjatice, Jelšava), ale i v jiných oblastech Slovenska (Lechnice u Červeného Kláštora, Liptovský Mikuláš, Martin).
Důvodem častých změn působnosti byl jeho vztah ke slovenskému národu, u vrchnosti byl registrován jako panslávista. Proto byl v roce 1908 uvolněn ze školských služeb a byl policejně sledován.
Do roku 1921 působil jako první kustod ve Slovenském národním muzeu v Martině. Vedle profese učitele se Václav Vraný věnoval především botanice, ale ani jiné oblasti přírodních věd mu nebyly cizí. V době svého působení v Martině se věnoval meteorologii a astronomii, vydal nejstarší slovenský věčný kalendář, působil taktéž jako redaktor a kulturní pracovník, psal zábavné články a básně do různých novin a časopisů. Jeho největší přínos je však v oblasti botaniky. Zanechal písemné popisy flóry a bohaté herbáře, velkou měrou přispěl k botanickému poznání okolí Tisovce a Muráně, Pienin a Tater. Proslavil se zejména popisem výstupu na Gerlachovský štít a popisem flory v oblasti nejvyššího vrcholu Karpat. Konec svého života prožil Václav Vraný v Tisovci. Neustále chodil do přírody, i po sedmdesátce. Na jednom ze svých výletů, 8. září 1929, zahynul.
Přecházíme na červenou značku, která nás brzy přivádí na vrchol Trstie (1121 m). Některé zdejší stromy jsou skutečně impoznatní:
Odbočujeme na zelenou značku a po pár stech metrech přicházíme k chatě místních turistů. Je u ní ohniště a několik laviček, které využíváme ke krátkému odpočinku.
Pepa zde zajišťuje kontrolu, zároveň poobědváme z vlastních zásob a vracíme se na červeně značenou Cestu Márie Széchy. V jednom místě, na cestě z obou stran obklopené hustým porostem, zaslechneme pohyb nějakého mohutnějšího zvířete a „znalecky“ odhadujeme, že to nemohla být srnka, ale jelen. Zanedlouho nás pohled na stopy v rozbahněné cestě přesvědčí, že jsme se zmýlili:
Byl to medvěd a jsme rádi, že se nám vyhnul.
Do vesnice Polom se dostáváme velikým obloukem, neboť jsme přehlédli, že jsme měli z široké polní cesty odbočit sotva znatelnou pěšinou ve vysoké trávě. Pokračujeme až na rozcestí Pod Lazom, kde červenou značku vyměníme za zelenou a po ní scházíme do Hnúšti. Čas do odjezdu vlaku trávíme v restaurační zahrádce.
Důvodem častých změn působnosti byl jeho vztah ke slovenskému národu, u vrchnosti byl registrován jako panslávista. Proto byl v roce 1908 uvolněn ze školských služeb a byl policejně sledován. Do roku 1921 působil jako první kustod ve Slovenském národním muzeu v Martině. Vedle profese učitele se Václav Vraný věnoval především botanice, ale ani jiné oblasti přírodních věd mu nebyly cizí. V době svého působení v Martině se věnoval meteorologii a astronomii, vydal nejstarší slovenský věčný kalendář, působil taktéž jako redaktor a kulturní pracovník, psal zábavné články a básně do různých novin a časopisů. Jeho největší přínos je však v oblasti botaniky. Zanechal písemné popisy flóry a bohaté herbáře, velkou měrou přispěl k botanickému poznání okolí Tisovce a Muráně, Pienin a Tater. Proslavil se zejména popisem výstupu na Gerlachovský štít a popisem flory v oblasti nejvyššího vrcholu Karpat. Konec svého života prožil Václav Vraný v Tisovci. Neustále chodil do přírody, i po sedmdesátce. Na jednom ze svých výletů, 8. září 1929, zahynul.
Přecházíme na červenou značku, která nás brzy přivádí na vrchol Trstie (1121 m). Některé zdejší stromy jsou skutečně impoznatní:
Do vesnice Polom se dostáváme velikým obloukem, neboť jsme přehlédli, že jsme měli z široké polní cesty odbočit sotva znatelnou pěšinou ve vysoké trávě. Pokračujeme až na rozcestí Pod Lazom, kde červenou značku vyměníme za zelenou a po ní scházíme do Hnúšti. Čas do odjezdu vlaku trávíme v restaurační zahrádce.
Následující článek Toulky po horách 2017 (IV)
Žádné komentáře:
Okomentovat