Po půl deváté přebíráme v autopůjčovně Damascinos malý Hyundai Atos a vydáváme se z Kamari na celodenní výlet. Známou cestou kolem odbočky ke kostelu Panagia Episkopis a Muzea vína jedeme přes obce Mesaria a Vothonas, které spolu splývají, na křižovatku s hlavní silnicí spojující sever ostrova s jihem. Odbočujeme k jihu a zastavujeme na malém parkovišti na okraji Megalochori. Úzkou klesající uličkou sestupujeme do městečka plného starých domků, procházíme bránou, která je současně zvonicí...
... prohlížíme si – a fotíme – zdejší kostely.
Stejnou cestou se vracíme k autu a pokračujeme v jízdě až na samý konec ostrova. Je jím mys Akrotiri s majákem, který je sice oplocený, takže se nedá zajít až k němu,...
... zato se nad ním tyčí skalnatý vrch,...
... z něhož je fantastický výhled nejen přes maják na širé moře,...
... ale především na celou kalderu s jejími ostrovy.
Při zpáteční cestě (neboť jiná odtud nevede) se chystáme odlovit kešku (jednu ze sedmi, které na Santorini jsou). Odbočujeme na prašnou cestu, která nás přivádí ke kostelíku stojícímu na malém návrší.
Je od něj krásný výhled na zátoku...
... a do krajiny:
Vracíme se na silnici a zastavujeme v městečku Akrotiri.
Stoupáme na hrad...
... a s každými dalšími kroky objevujeme a obdivujeme nové výhledy.
Navštěvujeme malé muzeum hudebních nástrojů, vracíme se do městečka a po krátkém posezení v taverně odjíždíme k moři.
Proslulá pláž Kokkini, značená zde – jako téměř vše – anglicky, tedy Red Beach neboli Červená pláž, je opravdu úchvatná. Však také počet aut, čtyřkolek a motocyklů zaparkovaných u kostelíku, kde končí silnice,...
...a zástupy lidí valící se na pláž i z pláže tomu odpovídají.
Pláž pod červeným lávovým svahem je téměř plná, ale místečko pro naše tři osušky si nacházíme, takže část dnešního programu věnujeme koupání a slunění.
Při návratu do Akrotiri odbočujeme k areálu s prehistorickými vykopávkami. Platíme po dvanácti eurech vstupné, odmítáme přidat dalších deset za anglicky mluvícího průvodce a vydáváme se do obrovského zastřešeného prostoru sami.
Akrotiri bylo kdysi mínojskou výspou na jihozápadním cípu Santorini a dnes patří k nejvíce fascinujícím archeologickým nalezištím na celých Kykladách. Po sopečném výbuchu v roce 1866 odkryli zde francouzští archeologové mínojské nádoby. Celé úžasně neporušené město, pohřbené zhruba 3500 let pod tunami sopečného prachu, však odkryl až profesor Spyridon Marinatos v roce 1967. Zlatým hřebem se stalo odhalení fresek namalovaných přibližně v roce 1500 př. n. l., které se podobají nástěnným malbám v krétském Knóssu. Ty nejslavnější znázorňují mladíka nesoucího modré a žluté ryby a dva mladé rohovníky s dlouhými černými vlasy a očima mandlového tvaru. Díky tomu, že byly pohřbeny pod vrstvou lávy, uchovaly si původní barvy. Nyní je vystavuje Archeologické muzeum ve Fiře.
Profesor Marinatos přišel o život, když jej při konzervátorských pracích v roce 1974 zavalilo zdivo. Navěky odpočívá vedle svého životního objevu.
Areál s moderní střechou zahrnuje dvou- s třípodlažní domy z 16. století př. n. l., v nichž se mnohdy dochovaly obří pithoi neboli hliněné zásobnice na obilí, mouku a olej.
Kanalizační síť demonstruje znalosti a vyspělost tehdejší kultury. Nikdy nebyly nalezeny žádné lidské či zvířecí ostatky ani cennosti, což naznačuje, že obyvatele pravděpodobně varovaly záchvěvy půdy před katastrofou a stihli uprchnout.
Další naše cesta vede opět k moři, tentokrát na pláž Vlychada. Tvoří ji jemný černý písek a přitom je lemována okrovými skalami prapodivných tvarů. Pro oko fotografa hotová pastva!
Poslední zastávkou dnešního výletu je nedaleké městečko Emporio.
V tištěném průvodci slibovaný labyrint úzkých uliček předčil všechna očekávání. K tomu několik kostelů a hrad Goulas, to byl skutečně bonbónek na závěr.
V úzkých křivolakých uličkách se nám kostely těžko fotografují, většinou se dostáváme do takové blízkosti, že bez hodně širokoúhlého objektivu nemáme šanci. Jako u kostela sv. Charalamba:
Charalambos byl prvokřesťanským biskupem v Magnézii, což byla ve své době prefektura Římské říše v Malé Asii. Jeho jméno znamená v řečtině Zářící radostí. Žil za vlády Septima Severa (193–211) a podle tradice byl umučen v roce 202, stár 113 let. Traduje se, že když viděli jeho vytrvalost při tomto mučení dva vojáci, Porphyrius a Baptus, byli tím tak zasaženi, že vyznali Krista a byli ihned sťati. Také tři ženy, které viděly Charalambovo mučení, začaly chválit Krista a byly za to umučeny.
Na závěr stoupáme k pevnosti nad městem...
... a těšíme se z krásných výhledů.
Slunce se už začíná sklánět k západu, je čas vrátit se do Kamari. Auto máme k dispozici i zítra, takže ho nemusíme vracet do půjčovny, ale můžeme ho nechat na parkovišti.
Proslulá pláž Kokkini, značená zde – jako téměř vše – anglicky, tedy Red Beach neboli Červená pláž, je opravdu úchvatná. Však také počet aut, čtyřkolek a motocyklů zaparkovaných u kostelíku, kde končí silnice,...
Profesor Marinatos přišel o život, když jej při konzervátorských pracích v roce 1974 zavalilo zdivo. Navěky odpočívá vedle svého životního objevu.
V tištěném průvodci slibovaný labyrint úzkých uliček předčil všechna očekávání. K tomu několik kostelů a hrad Goulas, to byl skutečně bonbónek na závěr. |
| Kostel Zvěstování Panně Marii, modrá kopule splývá s oblohou... |
Na závěr stoupáme k pevnosti nad městem...
Následující článek Santorini (VIII)
Žádné komentáře:
Okomentovat