Po sedmé hodině se vydáváme na túru k archeologickým vykopávkám antické Théry, rozkládajícím se na skalnatém mysu Mesa Vouno přímo nad městečkem Kamari.
Stoupáme příkrou, menšími kameny dlážděnou cestičkou ke kostelíku Pramen živé vody.
Zvony nemá zavěšené ve zvonici, ale na sousedním stromě:
Hned za kostelíkem je malá jeskyně s pramenem vody a malými sintrovými jezírky:
Od kostelíku dál stoupáme úzkou pěšinou mezi skalami s občasným porostem suché trávy a bodláčí...
... a v závěrečné fázi mírně klesáme do sedla mezi kopci Mesa Vouno (366 m) a Profitis Ilias (567 m). Zde také končí úzká silnička šplhající sem mnoha zatáčkami z Kamari.
U pokladny si kupujeme vstupenky po čtyřech eurech a vyrážíme na prohlídku rozsáhlého archeologického areálu. Trasy, na mapce vyznačené červenou a modrou čárou, jsou v terénu celkem jednoznačné, často ohraničené lanem zatíženým betonovými kvádry.
U významnějších lokalit je větší betonový blok s mapkou a řeckým a anglickým textem:
Město objevil německý archeolog Hiller von Gortringen v 60. letech 19. století. Ruiny pocházejí většinou z doby Ptolemaiovců, kteří zde ve 4. a 3. století př. n. l. postavili svatyni zasvěcenou egyptským božstvům. Najdeme zde ovšem i helénistické a římské fragmenty.
Cesta protínající areál míjí raně křesťanskou baziliku, zříceniny soukromých domů (některé s mozaikami), je zde i agora, stoa a divadlo s výhledem kolmo dolů na moře.
Ve vzdáleném západním cípu stojí do skály vytesaná svatyně ze 3. století př. n. l. Odhalil ji Artemidoros z Perge, admirál ptolemaiovského loďstva, a honosí se reliéfy orla, lva, delfína a falu, jež symbolizují bohy Dia, Apollona, Poseidona a Priapa.
Na Slavnostní terase jsou nápisy z roku 800 př. n. l., vychvalující tanečníky a účastníky slavností zvaných gymnopedies, při nichž mladíci tancovali nazí a zpívali chvalozpěvy na Apollona nebo soupeřili v soutěžích, jež měly ukázat jejich fyzickou sílu.
Stejnou cestou se vracíme do sedla a původní plán rozšiřujeme o výstup na protější kopec Profitis Ilias, nejvyšší vrchol Santorini.
Cesta je podobná té, kterou jsme stoupali z Kamari do sedla – úzká pěšinka klikatící se zdánlivě nekonečnými zatáčkami mezi kameny a sutí stále vzhůru.
Traverzujeme hřeben, na němž stojí vojenský objekt s radarem a budova kláštera...
... a přicházíme na silnici, která sem vede z Pyrgosu. Kousek jdeme po ní dolů a vstupujeme na malé nádvoří s okouzlující vyhlídkou, malým kostelíkem a obchůdkem, v němž jeden z mnichů prodává různé suvenýry, vína a likéry z místních bylinek.
Mužský klášter, který se jmenuje stejně jako kopec, začali v roce 1771 budovat mniši Jáchym a Gabriel, kteří se svolením a pomocí thérského biskupa Zacharie dosáhli povolení ke stavbě cařihradského patriarchy Cyrila. Zcela dokončen byl v 19. století, kdy řecký král Othon, okouzlen zdejší krajinou, dal popud k jeho rozšíření. Dříve patřil k významným centrům kultury, vzdělávání a obchodu celého ostrova, dnes je archivem vzácných rukopisů, knih a dokumentů a ukrývá sbírku předmětů vysoké kulturní a náboženské hodnoty v podobě ostatků svatých, malovaných ikon z 15. až 18. století, dřevořezeb, zlatem vyšívaných ornátů, soch, křížů a dalších sakrálních předmětů vykládaných zlatem a drahými kameny.
Po prohlídce kostelíku stoupáme na nejvyšší vrcholek a pak stejnou cestou, kterou jsme se sem dostali, sestupujeme do sedla...
... a vydáváme se na cestu do Perissy, města odděleného kopcem Mesa Vouno od Kamari a ležícího v naprosté rovině.
Za stálého mírného klesání se k němu sice přibližujeme, ale necháváme se zlákat odbočkou ke kostelíku Panaghia Katefiani. Panaghia je v ortodoxním křesťanství výraz pro Marii, matku Ježíše. Cestou ještě prozkoumáváme malou jeskyni a kostelík stojící ve skále dvě stě metrů nad Perissou samozřejmě fotíme.
Vracíme se na konec odbočky a pokračujeme v sestupu do Perissy. Zdola vypadá kostelík jako malý přílepek ke skále.
Mapka dnešní pěší túry:
Než se usadíme na pláži, jdeme se podívat ke kostelu Timiou Stafrou...
... a také se zastavujeme na něco k jídlu. Vyhrál to zase kebab v pitě.
Na pláži z hrubšího i velmi jemného černého písku se koupeme a pak odjíždíme linkovým autobusem do Firy. Máme v úmyslu prohlédnout si Historické muzeum, na které včera již nedošlo, a zůstat ve městě na západ slunce. K našemu velkému překvapení je však muzeum zavřeno (zatímco včera bylo přístupné do 20 hodin, dnes jen do 15 hod.).
Pokračujeme tedy ve stoupání k ortodoxní katedrále a pak se touláme uličkami města. Pokoušíme si vytipovat místa, ze kterých by podle našeho předpokladu mohl být hezký výhled jak na samotné zapadající slunce, tak na jím osvětlené domky.
Když jsme konečně s výběrem místa spokojeni, usazujeme se a čekáme.
Čekání je dlouhé, ale je na co koukat. S ubývajícím světlem se bílá barva domků mění ve žlutou, okrovou až růžovou.
Já osobně jsem ovšem trochu zklamaný, že slunce nezapadá ani do moře, ani za ostrov Thirasia, ale za hory, které se objevily v dálce za ním...
Následující článek Santorini (VI)
... a v závěrečné fázi mírně klesáme do sedla mezi kopci Mesa Vouno (366 m) a Profitis Ilias (567 m). Zde také končí úzká silnička šplhající sem mnoha zatáčkami z Kamari.
Stejnou cestou se vracíme do sedla a původní plán rozšiřujeme o výstup na protější kopec Profitis Ilias, nejvyšší vrchol Santorini.
Po prohlídce kostelíku stoupáme na nejvyšší vrcholek a pak stejnou cestou, kterou jsme se sem dostali, sestupujeme do sedla...
Pokračujeme tedy ve stoupání k ortodoxní katedrále a pak se touláme uličkami města. Pokoušíme si vytipovat místa, ze kterých by podle našeho předpokladu mohl být hezký výhled jak na samotné zapadající slunce, tak na jím osvětlené domky.
Následující článek Santorini (VI)
Žádné komentáře:
Okomentovat